Osud a můj zaměstnavatel tomu chce, že s určitou pravidelnou nepravidelností jezdím na služební cestu do Maďarska do Kecskemetu, asi 80 km na jih od Budapešti. A co bych to byl za běžce, abych i tuto cestu za exotikou nevyužil k běhání, obzvlášť pokud vezmeme v úvahu, že Maďarsko je země běhu zaslíbená, ale to předbíhám....
Tento týden mi to vyšlo s běháním dvakrát - v úterý a ve čtvrtek v podvečer. Oba běhy měly mnoho společného, ale také se v mnohém lišily, jak už to tak u běhů je - každý běh je jiný. I když zrovna tyhle dva běhy byly opravdu hodně odlišné :-)
Společné byly klimatické podmínky - nadpis "Žhavé" opravdu nepřehání, po oba dny bylo kolem 25-26 stupňů a to i když jsem vybíhal až navečer - inu jižní kraje jsou jižní kraje! Přibližně stejná byla i překonaná vzdálenost - kolem 13 kilometrů - a prakticky stejné bylo i celkové převýšení, dá-li se v této krajině vůbec o nějakém převýšení hovořit - v úterý jsem uběhl během 13 km neskutečných 16 metrů převýšení, včera dokonce 6 metrů! :-) Z tohoto pohledu je zdejší rovina opravdu požehnáním pro běžce, byť skyruneři by asi se mnou nesouhlasili a i mě by to popravdě nejspíš také dlouho nebavilo. U nás doma jsou ty kopce občas protivné, ale dokáží jednotlivé výběhy odlišit a ozvláštnit.
Jinak byly ale oba běhy každý z úplně jiného světa :-) V úterý jsem bydlel v hotelu téměř uprostřed města, takže jsem absolvoval městský okruh po asfaltové cyklostezce kolem velkého parku. Chodím sem běhat poměrně pravidelně, takže už to zde mám zmapované, vím, že okruh měří 6,5 km, tudíž jediný rozdíl bývá v tom, kolikrát si daný okruh dám. V úterý jsem zpočátku uvažoval o třech okruzích, nakonec jsem ale vzhledem ke klimatickým podmínkám absolvoval okruhy pouze dva a i tak jsem toho měl docela dost. Jinak mě však nic neobyčejného nepotkalo - bezpečí uprostřed civilizace :-)
Čtvrteční výběh byl naproti tomu úplně jiný a musím říci, že měl v sobě prvek velkého dobrodružství. Bydlel jsem tentokrát v hotelu na kraji města, uprostřed zeleně. Googlí mapy mi ve výběru běžecké trasy moc nepomohly, tak se ptám slečny na recepci, kde se tady dá běhat. Slečna zřejmě není běžkyně nebo není zdejší, neb jen smutně krčí rameny a kroutí hlavou. Po krátkém váhání mě odkazuje na jakousi cyklostezku. Vybíhám z hotelu. Hned na začátku je mi jasné, že to nebude úplně standardní výběh - cyklostezku samozřejmě nenalézám a tak odbočuji na pěknou polní cestu mezi domy, která však vzápětí končí vysokou zdí. Vracím se 200 metrů a zkouším to dál. Na další odbočce mám štěstí - cesta pokračuje dál. Zahýbám doleva, pak doprava, běžím mezi zahradami a ohrazenými políčky. Zhruba po kilometru přibíhám k silnici, jezdí po ní však docela hodně aut, takže při nejbližší příležitosti se rozhoduji odbočit pryč. Ta příležitost je tu asi za 200 metrů v podobě prašné cesty mezi vinicemi. Když říkám prašná, myslím opravdu prašná - mé nohy se boří do tenké vrstvy jemného prachu jak někde na poušti. Utěšuji se tím, že jestli poběžím zpět tou samou cestou, budu moct alespoň sledovat své stopy jak pravý indiánský stopař. Pocit je to až neskutečný - absolutní rovina, rovná, prašná cesta, žádná zatáčka, po obou stranách vinice. takto běžím kilometr a půl, pak přijde změna - odbočuji vlevo. Další kilometr tímto neobvyklým světem. Pak se mezi vinicemi objevují červené střechy - nějaká vesnice! Hurá! Po dalším půl kilometru jsem na pevném asfaltu a mám pocit, že jsem zase součástí civilizace.
Běžím vesnicí, po úzké cyklostezce, dobíhám na malou náves, v nohách něco přes pět kilometrů. Rozhoduji se pomalu vrátit, v téhle krajině nevylučuji nějaké to bloudění nebo jinou zákeřnost a půlmaraton si zase za každou cenu zaběhnout nemusím. Hned vzápětí se mé rozhodnutí ukáže být nesmírně prozíravé - abych neběžel zpět tou samou cestou, odbočuji na polní cestu, která však tentokrát vede mezi oplocenými vinicemi, po necelém kilometru se přede mnou objeví železná brána zamčená masivním zámkem - musím se tedy vrátit a zřejmě mě nemine cesta zpět ve vlastních šlépějích. Cestou ještě potkávám nejspíše majitele dotyčné oplocené vinice, protože na mě něco pokřikuje. Vzhledem k tomu, že moje znalost maďarštiny a jeho znalost jiných jazyků je zhruba stejná, to jest nulová, jen mu omluvně zamávám a řeknu jméno hotelu. Ukazuje mi, kudy musím běžet a loučíme se. brokovnici nemá a psa také ne! :-)
Znovu tedy běžím vesnicí, na konci odbočuji zpět po svých stopách, chvilku je sleduji, jenže mezitím tu projelo několik aut a moje stopy jsou pryč. Běžím po paměti a vzápětí je mi jasné, že jsem někde minul tu správnou odbočku. Nic mi to nevadí, vzhledem ke zdejší pravoúhlosti odbočím někde příště. To příště je zase asi po kilometru pusté cesty vinicemi. tentokrát je tou správnou odbočkou betonová cesta, která mě zanedlouho přivádí mezi domky další vesnice. Běžím směrem, o kterém si myslím, že je správný a mohl by mě dovézt k hotelu. Když takhle běžím asi dva kilometry, začínám být lehce nervózní - podle kilometrů už musím být skoro u cíle. Chci se někoho zeptat, ale nepotkávám ani živáčka. Nakonec přece jen potkávám starší paní s vnučkou. English ani deutsch neumí, ale jménu hotelu rozumí a ukazují mi, že běžím víceméně správně, že bych měl za chvíli odbočit vlevo a bude to. Odbočuji vlevo, připadá mi to tu povědomé, zřejmě jsem tudy běžel na počátku své cesty. Jenže zase míjím tu jedinou správnou odbočku, běžím nejprve mezi kukuřičným polem a sadem, pak před sebou zahlédnu dálnici, čímž definitivně vím, že jsem opět špatně, protože můj hotel je na této straně dálnice. Naštěstí cesta si přítomnost dálnice taky uvědomuje, takže se stáčí konečně požadovaným směrem. Probíhám lesem a konečně jsem na správné silnici, po které jsem k hotelu přijížděl, znovu uprostřed důvěrně známé civilizace. Hned se mi běží lehčeji a po dalším asi kilometru jsem konečně u hotelu. Sláva! Když se pak dívám na mapku z hodinek, na soubor rovných linií a špatných odboček, musím se tomu svému dnešnímu výběhu opravdu smát - takové dobrodružství skoro uprostřed Evropy! :-)
Společné byly klimatické podmínky - nadpis "Žhavé" opravdu nepřehání, po oba dny bylo kolem 25-26 stupňů a to i když jsem vybíhal až navečer - inu jižní kraje jsou jižní kraje! Přibližně stejná byla i překonaná vzdálenost - kolem 13 kilometrů - a prakticky stejné bylo i celkové převýšení, dá-li se v této krajině vůbec o nějakém převýšení hovořit - v úterý jsem uběhl během 13 km neskutečných 16 metrů převýšení, včera dokonce 6 metrů! :-) Z tohoto pohledu je zdejší rovina opravdu požehnáním pro běžce, byť skyruneři by asi se mnou nesouhlasili a i mě by to popravdě nejspíš také dlouho nebavilo. U nás doma jsou ty kopce občas protivné, ale dokáží jednotlivé výběhy odlišit a ozvláštnit.
Jinak byly ale oba běhy každý z úplně jiného světa :-) V úterý jsem bydlel v hotelu téměř uprostřed města, takže jsem absolvoval městský okruh po asfaltové cyklostezce kolem velkého parku. Chodím sem běhat poměrně pravidelně, takže už to zde mám zmapované, vím, že okruh měří 6,5 km, tudíž jediný rozdíl bývá v tom, kolikrát si daný okruh dám. V úterý jsem zpočátku uvažoval o třech okruzích, nakonec jsem ale vzhledem ke klimatickým podmínkám absolvoval okruhy pouze dva a i tak jsem toho měl docela dost. Jinak mě však nic neobyčejného nepotkalo - bezpečí uprostřed civilizace :-)
Čtvrteční výběh byl naproti tomu úplně jiný a musím říci, že měl v sobě prvek velkého dobrodružství. Bydlel jsem tentokrát v hotelu na kraji města, uprostřed zeleně. Googlí mapy mi ve výběru běžecké trasy moc nepomohly, tak se ptám slečny na recepci, kde se tady dá běhat. Slečna zřejmě není běžkyně nebo není zdejší, neb jen smutně krčí rameny a kroutí hlavou. Po krátkém váhání mě odkazuje na jakousi cyklostezku. Vybíhám z hotelu. Hned na začátku je mi jasné, že to nebude úplně standardní výběh - cyklostezku samozřejmě nenalézám a tak odbočuji na pěknou polní cestu mezi domy, která však vzápětí končí vysokou zdí. Vracím se 200 metrů a zkouším to dál. Na další odbočce mám štěstí - cesta pokračuje dál. Zahýbám doleva, pak doprava, běžím mezi zahradami a ohrazenými políčky. Zhruba po kilometru přibíhám k silnici, jezdí po ní však docela hodně aut, takže při nejbližší příležitosti se rozhoduji odbočit pryč. Ta příležitost je tu asi za 200 metrů v podobě prašné cesty mezi vinicemi. Když říkám prašná, myslím opravdu prašná - mé nohy se boří do tenké vrstvy jemného prachu jak někde na poušti. Utěšuji se tím, že jestli poběžím zpět tou samou cestou, budu moct alespoň sledovat své stopy jak pravý indiánský stopař. Pocit je to až neskutečný - absolutní rovina, rovná, prašná cesta, žádná zatáčka, po obou stranách vinice. takto běžím kilometr a půl, pak přijde změna - odbočuji vlevo. Další kilometr tímto neobvyklým světem. Pak se mezi vinicemi objevují červené střechy - nějaká vesnice! Hurá! Po dalším půl kilometru jsem na pevném asfaltu a mám pocit, že jsem zase součástí civilizace.
Běžím vesnicí, po úzké cyklostezce, dobíhám na malou náves, v nohách něco přes pět kilometrů. Rozhoduji se pomalu vrátit, v téhle krajině nevylučuji nějaké to bloudění nebo jinou zákeřnost a půlmaraton si zase za každou cenu zaběhnout nemusím. Hned vzápětí se mé rozhodnutí ukáže být nesmírně prozíravé - abych neběžel zpět tou samou cestou, odbočuji na polní cestu, která však tentokrát vede mezi oplocenými vinicemi, po necelém kilometru se přede mnou objeví železná brána zamčená masivním zámkem - musím se tedy vrátit a zřejmě mě nemine cesta zpět ve vlastních šlépějích. Cestou ještě potkávám nejspíše majitele dotyčné oplocené vinice, protože na mě něco pokřikuje. Vzhledem k tomu, že moje znalost maďarštiny a jeho znalost jiných jazyků je zhruba stejná, to jest nulová, jen mu omluvně zamávám a řeknu jméno hotelu. Ukazuje mi, kudy musím běžet a loučíme se. brokovnici nemá a psa také ne! :-)Znovu tedy běžím vesnicí, na konci odbočuji zpět po svých stopách, chvilku je sleduji, jenže mezitím tu projelo několik aut a moje stopy jsou pryč. Běžím po paměti a vzápětí je mi jasné, že jsem někde minul tu správnou odbočku. Nic mi to nevadí, vzhledem ke zdejší pravoúhlosti odbočím někde příště. To příště je zase asi po kilometru pusté cesty vinicemi. tentokrát je tou správnou odbočkou betonová cesta, která mě zanedlouho přivádí mezi domky další vesnice. Běžím směrem, o kterém si myslím, že je správný a mohl by mě dovézt k hotelu. Když takhle běžím asi dva kilometry, začínám být lehce nervózní - podle kilometrů už musím být skoro u cíle. Chci se někoho zeptat, ale nepotkávám ani živáčka. Nakonec přece jen potkávám starší paní s vnučkou. English ani deutsch neumí, ale jménu hotelu rozumí a ukazují mi, že běžím víceméně správně, že bych měl za chvíli odbočit vlevo a bude to. Odbočuji vlevo, připadá mi to tu povědomé, zřejmě jsem tudy běžel na počátku své cesty. Jenže zase míjím tu jedinou správnou odbočku, běžím nejprve mezi kukuřičným polem a sadem, pak před sebou zahlédnu dálnici, čímž definitivně vím, že jsem opět špatně, protože můj hotel je na této straně dálnice. Naštěstí cesta si přítomnost dálnice taky uvědomuje, takže se stáčí konečně požadovaným směrem. Probíhám lesem a konečně jsem na správné silnici, po které jsem k hotelu přijížděl, znovu uprostřed důvěrně známé civilizace. Hned se mi běží lehčeji a po dalším asi kilometru jsem konečně u hotelu. Sláva! Když se pak dívám na mapku z hodinek, na soubor rovných linií a špatných odboček, musím se tomu svému dnešnímu výběhu opravdu smát - takové dobrodružství skoro uprostřed Evropy! :-)
