Jednoznačně asi nejhezčí a nejúžasnější závod, co jsem letos běžel.
Je neděle 17.září ráno, vstávám brzy, abych si sbalil svůj běžecký batoh. Sobota propršela a stejnou předpověď mají meteorologové i na dnešní závodní den, proto neponechávám nic náhodě a balím s sebou více oblečení než obvykle. Ono to auto uveze ….O půl deváté vyrážím, cíl Kemp Peklo Branžež nedaleko Mladé Boleslavi. Cesty jsou v neděli ráno prázdné a tak si nedělám příliš velkou hlavu s dopravními předpisy a v deset hodin jsem na místě. Pořadatelé dopředu varovali před omezenou kapacitou parkoviště v prostoru kempu, ale mám štěstí, ještě jsem zde v pohodě zaparkoval. Pod borovicemi s výhledem na rybník a pískovcové skály na druhém břehu. Počasí chladné, ale na déšť to nevypadá, oblačnost vysoká, chvilkami dokonce mezi mraky probleskne modrá obloha.
Registrace v pohodě, za pár minut mám svůj startovní balíček i tričko. Je čas na dopolední kávu, protože bez kofeinu nefunguji ani v den závodu. Ve frontě na kávu potkávám Ivu, kamarádku z Běžců, ta mě vzápětí seznamuje s dalšími dvěma Běžci Luckou a Pavlem. Je to věc tenhle Facebook. Popíjíme kávu a bavíme se o běhání, o strategii na závod a cílech.
Blíží se jedenáctá, je na čase se přichystat. Je stále chladno, tak chvilku váhám nad outfitem, nakonec se rozhoduji jen pro šortky a tričko a dělám dobře. Chvilku před závodem trávím obhlížením stánků. Zejména mě zaujal stánek Salmingu, kde nabízejí boty i na vyzkoušení. Jedny boty si půjčuji a jdu se v nich krátce proběhnout. Běží e mi v nich skvěle, jsou pohodlné a lehké. Vracím se ke stánku a chci je vrátit, ale paní mi nabízí, jestli si v nich nechci zaběhnout celý závod. Udiveně na ní hledím a při rozhodování neváhám ani chvilku. Dokonce znovu absolvuji i ono protivné přidělávání čipu na botu.Ale to se již blíží start, předstartovní nervozita stoupá, byť po loňském ročníku už vím, co mě na trati čeká. Trému a vnitřní napětí cítím před každým závodem. Jdu se rozběhat, obloha se rozjasňuje a na obloze se dokonce objevuje slunce! Nádhera! Řadím se někam doprostřed koridoru a čekáme na výstřel. Je to tu! Zazní výstřel a my vyrážíme na trať. První kilometr se běží po asfaltu přes vesnici, hodně lidí mě předbíhá, ale mě vždycky chvilku trvá než se rozehřeji na tu správnou teplotu. Na druhém kilometru začíná ten správný kros. Odbočujeme na polní trasu, která byla bahnitá již po včerejším dešti a nohy mnoha běžců přede mnou jí učinily ještě bahnitější. Naštěstí tahle vložka z Gladiátora brzy končí a my začínáme stoupat lesem na nejvyšší bod trati. Předbíhám řadu lidí, kteří již jdou a začínám cítit, že už mám to správné závodní rozpoložení a že se mi dnes poběží dobře.
Jsme na vrcholu a začínáme sbíhat dolů širokou lesní cestou, která po kilometru ústí na silnici. Krátký asfaltový úsek a jsme na hrázi rybníka, po které se na šestém kilometru vracíme zpět do kempu, kde na nás čeká první občerstvení. Následuje krásný úsek borovým lesem pod pískovcovými skalami, prakticky rovina po břehu rybníka. Osmý kilometr, další krátký asfalt přes vesnici Srbsko a možnost odbočit do cíle pokud bych se náhodou rozhodl běžet jedenáctku. Jenže já jsem tu kvůli půlmaratonu a tak běžíme dál. Za chvilku znovu les, úzká písčitá pěšina houpající se chvilku nahoru a chvilku dolů. Zhruba v polovině závodu vbíháme na louku, po které dobíháme zpět do lůna civilizace do obce Mezliuží. Zde, na dvanáctém kilometru, na nás čeká největší výzva závodu - krátký prudký kopec po úzké asfaltové silničce. Po zkušenostech z loňska se rozhodnu výzvu nepřijmout a zmíněný úsek raději vyjdu rychlou chůzí. Nejsem sám, což mě trošku uklidňuje. Nahoře další rychlé občerstvení a pak již hurá dolů z kopce po louce. Následuje hodně prudký a náročný seběh po úzké rozbahněné cestičce do údolí. Podle poválené trávy soudím, že zde došlo k pár karambolům.
Tři kilometry po louce, lesem a kolem rybníka, převážně po rovině a je před námi na šestnáctém kilometru hrad Kost a poslední možnost doplnit energii. Probíháme přes nádvoří hradu a druhou bránou pryč do skal a lesa. Znovu začínáme stoupat, zpočátku lehce, poté přichází prudší stoupání, které v poklidném tempu vybíhám - kopec v Meziluží budiž letos mou jedinou slabostí! Ještě chvilku lehce do kopce, pak už jen rovina a lehce z kopce. Cítím, že mám sil na rozdávání a tak zvyšuji tempo, běží se mi skvěle. Mezi osmnáctým a devatenáctým kilometrem se dívám na hodinky. Čas 1:44. Můj tajný cíl zaběhnout to pod dvě hodiny se mi najednou jeví jako docela reálný. Dodává mi to další energii a já běžím lehce, dobíhám a předbíhám řadu běžců. Poslední kilometr, poslední zatáčka, cílová rovinka, kterou si zasprintuji. Jsem v cíli! Nádhera a euforie! Hodinky mi ukazují čas 1:54:40! Tak v to jsem ani nedoufal! Vloni 2:08 - zlepšil jsem se o neuvěřitelných 14 minut! Že by za to mohly ty půjčené boty? Cílová medaile na krk, občerstvení, nezbytný telefonát domů a kamarádu běžci. Vracím boty pevně rozhodnut si tento klenot pořídit a rychle k autu a převléct se do suchého - najednou je mi chladno jak ze mě vyprchal adrenalin a endorfiny. Pak jdu něco zakousnout a opět potkávám Ivu a Pavla a Lucku a spontánně se rozhodujeme, že se na zpáteční cestě zastavíme někde na oběd a probereme zážitky a pocity a dojmy z tohohle úžasného závodu. Ale to je již jiný příběh ….Co říct závěrem? Že to byl společně s karlovarským RunCzechem ten nejkrásnější a nejúžasnější závod letošní sezóny, že mě znovu jako loni uchvátila nádherná členitá trať, příjemná atmosféra menšího závodu, že jsem měl štěstí na ideální počasí, že jsem zažil řadu milých setkání, že jsem zaběhl skvělý čas a přitom jsem si závod užil od prvního do posledního okamžiku! A že dá-li Bůh, postavím se na start tohoto skvělého závodu i příští rok!
