čtvrtek 21. září 2017

Půlmaraton Český Ráj podruhé

Jednoznačně asi nejhezčí a nejúžasnější závod, co jsem letos běžel.


Je neděle 17.září ráno, vstávám brzy, abych si sbalil svůj běžecký batoh. Sobota propršela a stejnou předpověď mají meteorologové i na dnešní závodní den, proto neponechávám nic náhodě a balím s sebou více oblečení než obvykle. Ono to auto uveze ….

O půl deváté vyrážím, cíl Kemp Peklo Branžež nedaleko Mladé Boleslavi. Cesty jsou v neděli ráno prázdné a tak si nedělám příliš velkou hlavu s dopravními předpisy a v deset hodin jsem na místě. Pořadatelé dopředu varovali před omezenou kapacitou parkoviště v prostoru kempu, ale mám štěstí, ještě jsem zde v pohodě zaparkoval. Pod borovicemi s výhledem na rybník a pískovcové skály na druhém břehu. Počasí chladné, ale na déšť to nevypadá, oblačnost vysoká, chvilkami dokonce mezi mraky probleskne modrá obloha.

Registrace v pohodě, za pár minut mám svůj startovní balíček i tričko. Je čas na dopolední kávu, protože bez kofeinu nefunguji ani v den závodu. Ve frontě na kávu potkávám Ivu, kamarádku z Běžců, ta mě vzápětí seznamuje s dalšími dvěma Běžci Luckou a Pavlem. Je to věc tenhle Facebook. Popíjíme kávu a bavíme se o běhání, o strategii na závod a cílech.

Blíží se jedenáctá, je na čase se přichystat. Je stále chladno, tak chvilku váhám nad outfitem, nakonec se rozhoduji jen pro šortky a tričko a dělám dobře. Chvilku před závodem trávím obhlížením stánků. Zejména mě zaujal stánek Salmingu, kde nabízejí boty i na vyzkoušení. Jedny boty si půjčuji a jdu se v nich krátce proběhnout. Běží e mi v nich skvěle, jsou pohodlné a lehké. Vracím se ke stánku a chci je vrátit, ale paní mi nabízí, jestli si v nich nechci zaběhnout celý závod. Udiveně na ní hledím a při rozhodování neváhám ani chvilku. Dokonce znovu absolvuji i ono protivné přidělávání čipu na botu.

Ale to se již blíží start, předstartovní nervozita stoupá, byť po loňském ročníku už vím, co mě na trati čeká. Trému a vnitřní napětí cítím před každým závodem. Jdu se rozběhat, obloha se rozjasňuje a na obloze se dokonce objevuje slunce! Nádhera! Řadím se někam doprostřed koridoru a čekáme na výstřel. Je to tu! Zazní výstřel a my vyrážíme na trať. První kilometr se běží po asfaltu přes vesnici, hodně lidí mě předbíhá, ale mě vždycky chvilku trvá než se rozehřeji na tu správnou teplotu. Na druhém kilometru začíná ten správný kros. Odbočujeme na polní trasu, která byla bahnitá již po včerejším dešti a nohy mnoha běžců přede mnou jí učinily ještě bahnitější. Naštěstí tahle vložka z Gladiátora brzy končí a my začínáme stoupat lesem na nejvyšší bod trati. Předbíhám řadu lidí, kteří již jdou a začínám cítit, že už mám to správné závodní rozpoložení a že se mi dnes poběží dobře.

Jsme na vrcholu a začínáme sbíhat dolů širokou lesní cestou, která po kilometru ústí na silnici. Krátký asfaltový úsek a jsme na hrázi rybníka, po které se na šestém kilometru vracíme zpět do kempu, kde na nás čeká první občerstvení. Následuje krásný úsek borovým lesem pod pískovcovými skalami, prakticky rovina po břehu rybníka. Osmý kilometr, další krátký asfalt přes vesnici Srbsko a možnost odbočit do cíle pokud bych se náhodou rozhodl běžet jedenáctku. Jenže já jsem tu kvůli půlmaratonu a tak běžíme dál. Za chvilku znovu les, úzká písčitá pěšina houpající se chvilku nahoru a chvilku dolů. Zhruba v polovině závodu vbíháme na louku, po které dobíháme zpět do lůna civilizace do obce Mezliuží. Zde, na dvanáctém kilometru, na nás čeká největší výzva závodu - krátký prudký kopec po úzké asfaltové silničce. Po zkušenostech z loňska se rozhodnu výzvu nepřijmout a zmíněný úsek raději vyjdu rychlou chůzí. Nejsem sám, což mě trošku uklidňuje. Nahoře další rychlé občerstvení a pak již hurá dolů z kopce po louce. Následuje hodně prudký a náročný seběh po úzké rozbahněné cestičce do údolí. Podle poválené trávy soudím, že zde došlo k pár karambolům.

Tři kilometry po louce, lesem a kolem rybníka, převážně po rovině a je před námi na šestnáctém kilometru hrad Kost a poslední možnost doplnit energii. Probíháme přes nádvoří hradu a druhou bránou pryč do skal a lesa. Znovu začínáme stoupat, zpočátku lehce, poté přichází prudší stoupání, které v poklidném tempu vybíhám - kopec v Meziluží budiž letos mou jedinou slabostí! Ještě chvilku lehce do kopce, pak už jen rovina a lehce z kopce. Cítím, že mám sil na rozdávání a tak zvyšuji tempo, běží se mi skvěle. Mezi osmnáctým a devatenáctým kilometrem se dívám na hodinky. Čas 1:44. Můj tajný cíl zaběhnout to pod dvě hodiny se mi najednou jeví jako docela reálný. Dodává mi to další energii a já běžím lehce, dobíhám a předbíhám řadu běžců. Poslední kilometr, poslední zatáčka, cílová rovinka, kterou si zasprintuji. Jsem v cíli! Nádhera a euforie! Hodinky mi ukazují čas 1:54:40! Tak v to jsem ani nedoufal! Vloni 2:08 - zlepšil jsem se o neuvěřitelných 14 minut! Že by za to mohly ty půjčené boty? Cílová medaile na krk, občerstvení, nezbytný telefonát domů a kamarádu běžci. Vracím boty pevně rozhodnut si tento klenot pořídit a rychle k autu a převléct se do suchého - najednou je mi chladno jak ze mě vyprchal adrenalin a endorfiny. Pak jdu něco zakousnout a opět potkávám Ivu a Pavla a Lucku a spontánně se rozhodujeme, že se na zpáteční cestě zastavíme někde na oběd a probereme zážitky a pocity a dojmy z tohohle úžasného závodu. Ale to je již jiný příběh ….

Co říct závěrem? Že to byl společně s karlovarským RunCzechem ten nejkrásnější a nejúžasnější závod letošní sezóny, že mě znovu jako loni uchvátila nádherná členitá trať, příjemná atmosféra menšího závodu, že jsem měl štěstí na ideální počasí, že jsem zažil řadu milých setkání, že jsem zaběhl skvělý čas a přitom jsem si závod užil od prvního do posledního okamžiku! A že dá-li Bůh, postavím se na start tohoto skvělého závodu i příští rok!

neděle 2. července 2017

Za východem Slunce

Hned první příspěvek nové blogové sezóny bude docela šílený, ale mě se to moc líbilo :) Sotva jsem v pátek dopsal svůj krátký zápis, našel jsem na serveru Rungo.cz úžasný článek:


Bylo rozhodnuto! V prvním kroku bylo třeba vytipovat místo, odkud bude Východ Slunce dobře vidět. Volba padla na jedno krásné místo nad Lukavicí. Večer jsem si nachystal běžecký batůžek s pár nezbytnými věcmi, nařídil si budík a šel spát.

Ráno budíček ve 3:40, venku ještě skoro tma, ale obloha na východě se začíná prosvětlovat. Rychle posnídám dva banány, oblékám se a ve 4:05 vybíhám. Venku příjemné chladno. Běžím ulicemi úplně tichého a prázdného Rychnova. Nikde ani živáčka. Úžasné! Po cyklostezce směrem na Solnici, obloha nad Orlickými horami už je zlatorůžová, jakoby mělo Slunce vyjít každým okamžikem, přitom do východu zbývá ještě aspoň 25 minut.

V Lipovce odbočuji do kopce kolem solární elektrárny a přes koleje na Příčnici nad Lukavicí. Obzor skoro žlutý, snad to stihnu. :) Naštěstí už jsem na rovině, zrychluji. Přesně ve 4:49 jsem na místě. Teď podle internetu vychází Slunce. Jenže já mám zatím v cestě hřeben Orlických hor. Tak se pomalu vydýchávám. Začíná mi být chladno, oblékám si lehkou bundu a lehce pobíhám, abych se zahřál. Pět hodin, Slunce nikde. 5:05 - nespletl jsem se? V 5:10 jsem se konečně dočkal! První paprsky Slunce, které se vyhouplo nad Mezivrším. Nádherný pocit být u zrodu nového dne! Neskutečné ticho, klid a mír, jen zlaté paprsky Slunce zahánějí stín z větší a větší části krajiny. Fotím tu nádheru mobilem i foťákem. 

Jak se mi předtím zdálo, že si Slunce dává na čas, teď po obloze přímo letí. Než vyfotím pár fotek a sbalím si svůj batůžek, už je vysoko na obloze. A já se vydávám na slunečnou část své dnešní etapy. Pokračuji po Příčnici k zatáčce pod Slavěnkou, do kopce na Slavěnku, Nejvyšší bod trati. Slunce již je vysoko na obloze. Teď jen seběhnout z kopce dolů do Lukavice a jsem po krásných 11 kilometrech v cíli! Sprcha, snídaně a den může začít!

Díky Rungo.cz za skvělý začátek dne, víkendu i dovolené! :)


pátek 30. června 2017

Rok se sešel s rokem

Rok se sešel s rokem a já zase začínám psát svůj běžecký blog o přípravě na svůj už druhý maraton :) Od úspěšného loňského hradeckého maratonu jsem nenapsal ani řádku, což ale neznamená, že bych zanevřel na běh. Spíš naopak, běh je stále více součástí mého života.


Mé běžecké jaro bylo ve znamení rekordů. Zaběhl jsem pět půlmaratonů, čímž jsem překonal loňský rok, kdy jsem zaběhl čtyři za celý rok :) Ale hlavně jsem v tréninku a na závodech výrazně zrychlil a na dvakrát posunul svůj osobní rekord na 1:53:10. Ale o tom úžasném karlovarském závodě snad někdy jindy.

Teď jsem v sobotu v Olomouci zakončil jarní běžeckou sezónu, naordinoval si běžecké prázdniny, během kterých si rozmyslím, co dál. Už mě to ale láká ven, asi to nevydržím a dnes večer vyrazím ven ulovit poslední červnové kilometry!

A přitom budu přemýšlet, na jaké závody se do konce roku budu připravovat, jestli nezkusím ještě jednou ten pocit proběhnout cílem maratonského závodu nebo jestli se spíše nesoustředím na další zrychlení na poloviční trati? Ale na to na všechno je dost času, teď mám před sebou nejprve úžasných 16 dní dovolené a pak zbytek prázdnin! Běhu zdar!