čtvrtek 6. října 2016

Osmička na pásu

Tak se nám ochladilo. A to tak že dost! Kdeže jsou teplé záříjové dny? I příjemné teploty z prvního říjnového víkendu? Zima, tma a k tomu navíc déšť. Do běžeckého ideálu to má hodně daleko! :-)


Vloni jsem v tomto počasí normálně běhal a letos budu určitě zase, nicméně včera se mi do té nepohody moc nechtělo - asi  bylo moc tma, moc zima a moc deštivo :-) Nebo ta změna byla tak rychlá, že jsem si na to ještě nestihl zvyknout :-) Ať tak či onak,  po kratším váhání se rozhoduji zajít do fitcentra na běžecký pás. To váhání je na místě. Nevím, jakou máte vy čtenáři zkušenost s během na běžeckém pásu, ale je to fakt neskutečná nuda a úlet být v uzavřené místnosti, běžet na místě, zkrápěn litry potu :-)

Ale čas od času si tuto masochistickou chvilku dopřeji. Navíc jsem si kdysi v návalu běžecké euforie koupil i permanentku do fitcentra, tak je mi i líto nechat ty peníze jen tak zahálet. 

V osm hodin jsem tedy převlečen do běžeckého, zapínám běžecký pás a pomalu se rozbíhám. Vždycky mi přijde, že čas i vzdálenost na pásu ubíhá úplně jinak než ve volném přírodě. Zajímavý psychologický fenomén. Proč tomu tak je? Běžím klidným tempem, poslouchám si k tomu muziku, vzdálenost vůbec nepřibývá. A tak se začínám bavit mentální hrou. Mám svou oblíbenou trasu od bazénu v Rychnově k hotelu Panorama, pak k altánku a po cestě nad lesem Včelný k traktorce, odtud na Končina, otáčím se zpět a běžím opět k traktorce, kde se otáčím směrem na Dlouhou ves, po zhruba půl kilometru odbočuji ze silnice na polní cestu přes pole k rychnovské Bille. Běžel jsem tuto trasu již mnohokrát a tak vím úplně přesně, na kolikátém kilometru jsem na tom kterém místě. 

A tak tedy hraji sám se sebou mentální hru - už jsem u kruhového objezdu, teď běžím kolem Panoramy, teď kolem Včelného, teď pozor, přebíhám hlavní silnici, musím se rozhlédnout doprava a doleva. Stoupání nad traktorkou, tady se do mě obvykle opře vítr. Obrátka na Končinách, zpět k silnici. Tady v zahradě mají psa, který na mě vždycky štěká, naštěstí za plotem. Zpátky u traktorky, v nohách šest kilometrů.

Tady už mě mentální hra přestává bavit, stále více mám pocit, že venku to utíká stejně mnohem rychleji, byť hodinky mě přesvědčují o opaku. Naštěstí mě napadá jiná hra - každých 400 metrů si zvyšuji rychlost. Sedm kilometrů. Už jen kilometr! Proč já sem vůbec chodil!? Nakonec jsem v cíli. Cítím se skvěle jako vždycky po běhu, nic mě nebolí, běželo se mi nakonec docela dobře, ale příště se obrním a půjdu opravdu raději běhat ven.  Pás jen jako poslední možnost. Až bude ležet půl metru sněhu. Nebo budou povodně. Nebo mínus dvacet pod nulou.... :-)

pondělí 3. října 2016

Když místo deště prší endorfiny

Týden do maratonu. Poslední delší výběh, pak již jen relaxace a příprava na závod. V sobotu večer přemítám, zda půjdu běhat v neděli ráno kolem Lukavice či odpoledne potom kolem Rychnova. Nakonec jdu v sobotu večer spát pozdě, budím se v neděli až v osm ráno a mé dilema je rozhodnuto - vyrazím večer!





A tak se o půl šesté oblékám a vyrážím do terénu. Dnes nepoběžím nijak daleko, neberu si tedy čelovku. Venku se oproti předchozím dnům zatáhlo a začal padat jemný déšť, stále je však příjemné teplo - ideální na běhání.

Nohy už mě nebolí tolik jako při svátečním běhu kolem Divoké Orlice, přesto první tři kilometry cítím, že to stále není ono, že k optimálnímu výkonu stále něco chybí. Pořád se zkrátka trochu trápím.

Na čtvrtém kilometru však přichází změna - nevím, jestli je to počasím nebo hudbou, co dnes poslouchám nebo ještě něčím jiným, ale najednou mě zalije vlna endorfinů a mě se najednou běží tak krásně a uvolněně jako již dlouho ne. A tak si postupně prodlužuji své cíle - nejprve jsem chtěl zaběhnout jen nějakých 11-12 kilometrů, pak jsem zvyšoval na 13,14, 15 až jsem nakonec zůstal u šestnácti kilometrů. Přidávám si kopec z Dlouhé Vsi k traktorce, který vybíhám úplně lehce. Nikdy dříve jsem jej takhle v klidu a v pohodě nevyběhl. Že bych sklízel běžecké plody srpnového a záříjového tréninku? 

Běžím celou dobu na jedné obrovské endorfinové vlně, kilometry nádherně ubíhají a mě se stále běží úžasně! Tak lehce a uvolněně! Jen denního světla valem ubývá a já začínám litovat, že jsem si nevzal čelovku :-) Takhle budu muset zakončit svůj výběh "jen" na metě 16 kilometrů, pokud si tedy nechci někde rozbít pusu, což tedy nechci :-) I tak závěrečnou část po polní cestě k Bille běžím téměř za tmy a místy cestu před sebou spíše tuším než vidím :-) 

Každý běžec potřebuje čas od času takovýto nádherný výběh, aby se ujistil, že neběhá jen kvůli kilometrům, průměrům či spáleným kaloriím, ale že běhá právě kvůli této radosti z pohybu, kvůli endorfinům! Jsme závisláci a jsme na to hrdí! Ať žijí endorfiny! 


sobota 1. října 2016

Září plné rekordů

Statistika, nuda je, má však cenné údaje ... zpívá se v jedné filmové písničce. A s rozvojem počítačové a komunikační techniky to platí dvojnásob :-)


Naštěstí dnes všechnu nudnou práci se statistikami za nás dělá technika a na mě tak čekají pouze ty cenné údaje.

A tak mě tedy Endomondo a MySports od TomTomu za září zásobovalo výsledky vpravdě rekordními - byl jsem běhat celkem 16x, naběhal jsem 217 kilometrů, v běžeckém jsem strávil skoro 23 hodin. Překonal jsem hranici 900, 1000 i 1100 naběhaných kilometrů od začátku roku, spálil přitom 20 000 kcal, nastoupal necelé dva výškové kilometry, zaběhl jsem si svůj nejdelší, 30-ti kilometrový běh, absolvoval při tom jeden úžasný půlmaraton v Českém Ráji, Běhal jsem v uherském vedru i českém dešti a nepohodě. Za denního světla i v noci za svitu Měsíce či čelovky. Užíval jsem si posledních letních dní i jsem ze skříně pomalu vytáhl podzimní a zimní běžeckou výbavu. 

A to všechno kvůli jednomu závodu - říjnovému maratonu v Hradci Králové. Okamžik pravdy se blíží, příští neděli se postavím na start a vyběhnu. Pomůže mi přitom rekordní září?


čtvrtek 29. září 2016

Podél Divoké Orlice

Nedělní třicítkou to rozhodně nekončilo, byť jsem trošku váhal, jak dlouhý čas mám svému tělu nechat k regeneraci. Ale usoudil jsem, že den pauzy musí stačit :-)


A tak jsem již v úterý navečer či spíše v noci, protože už byla opět tma, vyrazil na kratší devítikilometrovou trasu na Končiny a zpátky. Po neděli jsem trošku cítil únavu v nohách, ale nebylo to nic, s čím bych se nedokázal vypořádat. Jen jsem měl pocit, že se nohám nějak nechce zrychlovat, tak jsem běžel v pomalém klidném tempu.

A včera, na den svatého Václava, jsem to samé dilema řešil znovu - mám po nedělní třicítce a včerejší devítce sedět doma nebo to mám zkusit a vyběhnout? Počasí bylo příznivé a tak jsem před desátou dopoledne přijel na Grundu do Doudleb, převlékl se do běžeckého, pln radosti z toho, že tentokrát můžu nechat doma čelvoku a reflexní pásky :-)

První 3 kilometry to byl boj, nohy jak z olova se úporně bránily jakémukoliv pohybu vpřed. Po dvou kilometrech jsem chvilku přemítal, zdali to bude velká hanba, když to otočím a dnes toho nechám. Ale vytrval jsem a po třech kilometrech to bylo OK. Rozhodl jsem se udělat si kolečko kolem Divoké Orlice - z Doudleb po Grundě do Kostelce, Přes jez, kolem kempu, pak se otočit a zpátky do Doudleb. Přes pole, do Doudleb k mostu a pak podél Divoké Orlice až do Záměle. Zpočátku po chodníku se zámkovou dlažbou, pak po písku. Cestou potkávám spoustu cyklistů - volný sváteční den vytáhl spoustu lidí do přírody. Po 11 kilometrech jsem v Záměli a přemýšlím, zda běžet ještě dál nebo už se vrátit. Vzhledem k tomu, že jsem vybíhal až v deset a že na mě čeká doma smečka hladových dětí, rozhoduji se k návratu, běžím tentokrát po silnici. Běží se mi lehce, nohy už nebolí, pomalu zrychluji. Probíhám Doudlebami, vracím se znovu k řece, podél které se vracím k autu. 

Po necelých šestnácti kilometrech jsem zpět. Byl to příjemný výběh, ale zítra už si dám tu zaslouženou pauzu, nesmím to s tréninkem zase moc přehánět :-)

pondělí 26. září 2016

První třicítka

Hradecký maraton se neúprosně blíží - kde jsou ty časy, kdy jsem se rozhodl uběhnout maraton a zároveň začít psát běžecký blog! Tehdy jsem měl před sebou neskutečných tři a půl měsíce, teď už mi zbývají pouhé dva týdny!


A tak se rozhoduji zaběhnout si aspoň jednou běh delší než 30 kilometrů, ať vidím, jak na tom jsem :-) Předminulý víkend bylo moc velké vedro, minulý víkend jsem běžel v Českém Ráji, teď je poslední šance!  A tak vstávám v neděli před pátou, v naprosté tichosti se oblékám, snídám a ve tři čtvrtě na šest vybíhám. Je tma a zima. Rána jsou už pořádně studená! :-) Zapínám čelovku. Držím se osvědčené trasy kolem Lukavice, jen přemýšlím, jakými triky udělat ze své oblíbené osmnáctikilometrové trasy třicetikilometrovou :-) Nakonec vložím do velké trasy dva menší okruhy, takže někudy poběžím vícekrát - to nevadí, ne? :-)

Pomalu se rozednívá, vypínám čelovku. Zároveň se začíná trošku oteplovat. První vložený okruh mám za hodinku za sebou, vychází slunce, na 11 kilometru vyndavám z batohu Mixitku a začínám pomalu průběžně doplňovat energii. Teď velký okruh přes Kvasiny, Solnici a Litohrady. Na dvacátém kilometru jsem v Lipovce, zatím se cítím čerstvý a fit, před sebou nejprotivnější kopec. 

Je fakt protivný, ale mám ho za sebou. Překonávám hranici půlmaratonu. Posléze i hranici 22 kilometrů, můj dosavadní rekord z Kecskemetu. :-) Na 22,5 km krátká zastávka na napití a znovu vybíhám. Rozbíhám se těžce, ale zanedlouho už zase běžím svým poklidným tempem mezi 6:20 - 6:30 minut na kilometr - tímto tempem bych chtěl běžet pak i maraton.

Ještě jeden malý okruh, kilometry utěšeně přibývají, Mixitka pomalu ubývá, slunce vysoko na obloze, už je příjemné teplo, cítím se pořád přiměřeně, žádná veliká krize na mě dnes nevybafla - ta na mě čeká zřejmě až na tom maratonu. :-)

Krátce po deváté jsem zpátky, hodinky vypínám na 30,24 km - třicítka padla! Poprvé přes třicet! Cítím se unavený, ale jinak OK. Teď ještě pár "kratších" běhů a do dvaceti kilometrů za dva týdny přijde hodina pravdy :-)

sobota 24. září 2016

Hledání nejdelší cesty

Když jsme před časem kupovali domeček se zahradou v Lukavici, tak jsme samozřejmě hledali různé trasy, jak se tam dostat i pěšky. Samozřejmě ty nejkratší trasy. :-) 


Když jsem pak začal používat Endomondo a později jsem si i pořídil běžecké hodinky, všechny tyto trasy jsem prošel a změřil, takže víme, že ta nejkratší pěší trasa má rovných 6 kilometrů. Ostatní trasy jsou o něco delší, ta nejdelší, po které občas jdeme, má necelých 8 kilometrů.

Pak jsem však začal běhat větší objemy a úloha se otočila - doběhnout z Rychnova do Lukavice a uběhnout přitom více než oněch 6-8 kilometrů. A tak tedy započalo mé hledání nejdelší cesty. 

Trasa přes město, po cyklostezce do Lipovky, tady odbočit doprava a po Příčnici doběhnout do Lipovky - 9 kilometrů.

Po cyklostezce až do Kvasin, kolem automobilky do Lukavice - necelých 12 km.

Přes Malou Lipovku, Litohrady, Solnici a Kvasiny - 15 kilometrů. 

A včera večer jsem našel jednu trasu, která má dokonce 18,5 kilometru! :-)

Rozhodl jsem se přespat na baráku a nechtělo se mi jezdit autem, byl krásný večer, tak jsem se rozhodl spojit  večerní výběh s přesunem na zahradu. Do běžeckého batůžku si balím jen to nejnutnější a kolem šesté vybíhám. Slunce klesá pomalu k západu, je příjemné počasí, ideální pro běh. Poslouchám Deset malých černoušků od Agathy Christie v mistrovském poddání Vladimíra Čecha - opravdu luxusní zpracování. Na sedmém kilometru, kousek před Solnicí, slunce zapadá. V Solnici se obracím a běžím zpátky směrem na Lipovku a Litohrady. Obloha hraje všemi barvami, je hodně šero, tak zapínám blikačky.Z Litohrad znovu do Solnice, podél řeky Bělé ke Kocourovi, do Kvasin a odtud přes pole do Lukavice. Už je skoro tma, zapínám i čelovku. Je moc příjemně, běh si fakt užívám, stále zabrán do příběhu deseti černoušků. Knížku jsem četl několikrát, znám zápletku, ale stejně se mi to moc líbí.

Závěrečný seběh do Lukavice, pak již jen necelé dva kilometry přes vesnici a jsem tady! Můj první podzimní výběh byl naprosto úžasný! Jen více takových výběhů! Teď rychle zatopit v kamnech, dát si sprchu a hurá do postele! 


čtvrtek 22. září 2016

Začínám druhou tisícovku

Nedělním půlmaratonem v Českém Ráji jsem symbolicky uzavřel první letos naběhanou tisícovku kilometrů a v samém závěru nádherného závodu jsem započal tisícovku druhou.


V pondělí jsem si naordinoval odpočinkový den po závodě, ale od úterý jsem již opět směle vyrazil trénovat na vysněný maraton a ukusovat z druhé tisícovky :-) 

A jako by těch symbolů bylo málo, nedělním závodem jsem asi definitivně uzavřel letní sezónu a plynule přešel do sezóny podzimní se vším, co s sebou podzim přináší. Takže úterní i středeční výběhy již probíhaly za tmy či skoro z tmy, již jsem se neobešel bez čelovky, která se asi tak do března stane mou nerozlučnou kamarádkou, po oba dny panovala příjemná podzimní teplota,  a oba běhy jsem si nadmíru užil - běželo se mi lehce, jako bych ani v nohách neměl tu tisícovku. Nebo možná právě proto? 

Zejména středeční výběh mě zase nabil energií a sebedůvěrou, které budu před maratonem potřebovat asi pořádný vagón, neb jak jsem někde četl - půlmaraton je o nohách, maraton o hlavě. A každý takový výběh, kdy si s naprostým klidem, pohodou a lehkostí zaběhnu 13 kilometrů, kdy mě vůbec nic nebolí, kdy si krásně hlídám tempo, mě posune o kus blíž k té 42 kilometrů vzdáleně metě. 

Čas běží a Den D se blíží, Tak ještě pár takových příjemných běhů jako byl ten včerejší, abych si v neděli 9.října, až budu stát na Malém náměstí v Hradci, mohl v klidu říci - To dáš!!! Uběhl jsi 1000 kilometrů, uběhneš i maraton :-)

pondělí 19. září 2016

Do Českého Ráje, cesta příjemná je

zpíval kdysi Ivan Mládek. Mě v Českém Ráji v kempu na Branžeži vítá pořádný slejvák. Pro startovní číslo si jdu v pláštěnce, pod nohama mi čvachtá voda - to bude ale povedený půlmaraton, říkám si.


Ale vypadá to, že pořadatelé to měli se svatým Petrem dobře domluvené, protože po desáté hodině déšť ustává, a když se před dvanáctou řadíme v koridoru před startem, je již jen zataženo, teplota kolem 15 stupňů - ideální běžecké podmínky.

Můj první krosový půlmaraton, těším se jako malé dítě. Pro mě velká neznámá. Dosud jsem běhal jen městské půlmaratony po rovině po asfaltu, tohle bude něco jiného. Pořadatelé slibují členitou a zajímavou trať. Uvidíme, jen co zazní výstřel. :-)

První dva kilometry jsou po asfaltu po rovině přes vesnici Branžež, ta pravá divočina začíná teprve na začátku třetího kilometru. Úzká pěšina po kraji lesa, po nočním a ranním dešti pěkně rozbahněná, pole běžců dosud neroztrhané - nikdo z nás se nevyhne nějaké té kaluži či hlubšímu bahnu. Pak začíná pomalé dlouhé stoupání na asi nejvyšší bod trati. Takhle na počátku je to v pohodě, všichni to vybíháme v klidném tempu. Vedle mě běžec s krásným černým psem, pokud nám to dovoluje hladina kyslíku v krvi, povídáme si o radostech a strastech dogtrekingu.

Sbíháme dolů, kousek po příjemné lesní cestě a už jsme zpátky na asfaltu a vracíme se po hrázi rybníka ke kempu, odkud jsme před chvílí odstartovali, čeká nás tu první občerstvovačka. Potom krásný rovinatý úsek po písčité cestě borovým lesem, nad námi se tyčí pískovcové skály - nádhera! Přibíháme do vesnice Srbsko, kde se od nás oddělují ti, kteří se rozhodli běžet jedenáct kilometrů, všichni běžci kolem mě však pokračují dále po půlmaratonské trati. Krátký úsek po silnici, pak znovu vbíháme do lesa. Cesta pěkná, široká, profil se příjemně houpá chvilku nahoru, chvilku dolů. Ani jsme se nenadáli a už nám pořadatelka oznamuje, že máme za sebou 11 kilometrů. Díky členitosti trasy mám pocit, že mi to dnes ubíhá mnohem lépe než někde ve městě...

Na dvanáctém kilometru v Meziluží občerstvení, potom přichází asi největší zrada pořadatelů - prudký kopec nahoru. :-)  Chci udělat radost fandícím místním, tak se rozhoduji kopec vyběhnout, na vrcholu mám pocit, že jsem se ocitl v pásmu hodně řídkého vzduchu, mým plicím se nějak nedostává kyslíku. Naštěstí po téhle poťouchlosti následuje mírný kopec dolů, během kterého hladinu kyslíku obnovuji :-) Pak následuje pro změnu zase ostrý seběh dolů lesem, trošku to klouže, ale zvládám to bez jakéhokoliv zaváhání. Zato na následující louce, notně nasáklé deštěm, se párkrát zabořím do vody, jednou mi dokonce voda nateče do bot vrchem. S hanbou se musím přiznat, že se to neobešlo bez sprostého zaklení :-)

Po mírně se houpající cestě obíháme rybník a již jsme pod hradem Kost. Poslední občerstvení, , doplnit cukry a vodu a běžíme dál. Moc se mi líbí proběhnutí po nádvoří hradu Kost, zadní bránou zase rychle ven. Šestnáctý kilometr - to nám to dnes pěkně utíká!

V lese na 17.kilometru prudké stoupání, zpomaluji do chůze. Na vrcholu se opět rozbíhám, cesta stále mírně stoupá. Na devatenáctém přebíháme silnici, pořadatel nás povzbuzuje, že už to máme do cíle jen z kopce. Říkám si, že je to jen placebo, ale ukazuje se, že měl pravdu. Poslední dva kilometry opravdu vedou po rovince či z mírného kopce, po široké lesní cestě, jen semtam musíme oběhnout obrovskou kaluž. Běží se mi krásně, užívám si to. Poslední zatáčka, posledních 400 metrů a je tu cíl! Ještě rychlý sprint a mám to za sebou!

Úžasný závod, krásná trať, příjemné počasí, výborní pořadatelé - spolu s RunCzechem v Karlových Varech nejhezčí letošní běžecký zážitek! Dá-li Bůh, určitě si tenhle příjemný závod zařadím do kalendáře i pro příští rok!

Největší radost mám ale z toho, s jakou lehkostí a pohodou jsem tuhle docela náročnou trať zvládl - dobrý příslib pro maraton za tři týdny v HK? :-)


sobota 17. září 2016

Trošku běžecké matematiky

Každý běžec, co znám, a asi i většina těch, co neznám, si počítá a eviduje naběhané kilometry. Zejména v době různých běžeckých aplikací či běžeckých hodinek....


Přiznám se bez mučení - ani já nejsem výjimkou. Taky si počítám, respektive nechám si aplikacemi počítat naběhané kilometry. Ježíšek mi vloni přinesl běžecké hodinky s GPS, se kterými jsem maximálně spokojen. Do té doby jsem používal telefon s Endomondem, které není špatné, ale hodinky jsou lepší, pohodlnější, přesnější ....

Ale to jsem poněkud odbočil od tématu dnešního příspěvku. :-) Minulou neděli jsem měl naběháno za letošní rok 955 km - to je 45 km do rovné tisícovky, což byl prvního ledna takový můj tajný cíl :-) Tu jsem pojal nápad, že by bylo pěkné překonat onu tisícovku během nedělního Půlmaratonu v Českém Ráji. I začal jsem počítat - 45 km -21 km je 24 kilometrů, které musím naběhat do neděle. Pro mě žádný problém. V úterý jsem ukrojil z onoho koláče 13 km, ve středu při běhu ke Kocourovi dalších 9 km, na pátek nebo sobotu mi tedy zbyly pouhé dva kilometry - ideální pro poslední výběh před závodem! :-)

A tak tedy v pátek večer o půl osmé po neobyčejně horkém dni - údajně posledním horkém dni letošního roku - vyrážím od domu v Lukavici na pár posledních pohodových tréninkových kilometrů. Už je pořádné šero, ale pořád hodně teplo. To úplně první, co mě zaujme při výběhu, je obrovský Měsíc na východní obloze - těsně nad obzorem vypadá až neskutečně veliký a oranžový. První kilometr běžím do kopce - tady v Lukavici je to jedno, ať běžím kam běžím, vždycky začínám do kopce. Přibíhám k lesu, cesta přes les už je hodně tmavá, ale přesto odolávám a nezapínám čelovku - moje oblíbená disciplína poslední dobou. :-) Na druhém kilometru se obracím a běžím zpět, Měsíc už je na obloze výš a nepůsobí tak neskutečně. V lese je ještě temněji, už opravdu skoro nevidím pod nohy, naštěstí není cesta lesem dlouhá, Venku z lesa je vidět lépe, poslední dva kilometry z kopce si užívám, i dnes jsem to zvládl bez světla :-)

Celkem mám tedy na svém kontě 982 km, takže v neděli někdy na 18.kilometru půlmaratonské trati překonám tisícovku! I díky dnešnímu pětikilometrovému výběhu :-)

čtvrtek 15. září 2016

Kocour podruhé

Je až neuvěřitelné, jak rychle ten čas letí, hlavně přes léto! :-) Při pohledu do svého běžeckého deníčku zjišťuji, že jsou to již dva měsíce, co jsme naposledy realizovali Projekt Kocour, aneb velkolepý běžecký seminář nad orosenou sklenicí. 


Dobře si vědom toho, že je to letos nejspíše naposledy, co poběžím ke Kocourovi za denního světla oděn pouze v tričku a šortkách, rozhodl jsem si to pořádně užít a vychutnat. Při frekvenci našich setkávání to totiž příště bude již s čelovkou, reflexními páskami a v zimním několikavrstvém outfitu :-) O romantickém posezení na zahrádce před hospodou ani nemluvě....

Zatím je však ještě pořád teplo a světlo, takže vyrážím jen na lehko s lehounkým běžeckým batohem na zádech. Za startovní metu jsem dnes zvolil zahradu v Lukavici, protože trasa z Lukavice do Solnice je běžecky i svým okolím mnohem zajímavější, nejezdí zde žádná auta a zatím zde nestojí ani žádné tovární haly, na rozdíl od trasy z Rychnova.

Vybíhám krátce před sedmou, tradičně začínám výběhem na Slavěnku, kde se přede mnou otevře nádherný pohled do kraje pode mnou. Západnímu obzoru dominuje veliká červená koule zapadajícího slunce, za mými zády je již vidět veliký měsíc. Sbíhám v poklidném tempu směrem na Kvasiny, kopíruji vlastně svou nedělní ranní trasu. 

Denního světla rychle ubývá obzor je zbarven nádherně do oranžova, viditelnost je naprosto úžasná, Orlické hory vidím jako na dlani. Na pátém kilometru odbočuji směrem na Kvasiny a přímo přede mnou jsou vidět dokonce i Krkonoše tak jasně jako již dlouho ne. Krásný večer! Když jsem přiběhl do Kvasin, byla již skoro tma. Obíhám Škodu Auto, po polní cestě k solnickému hřbitovu a již jen závěrečný kopec dolů ke Kocourovi. Krásných příjemných pohodových 9 kilometrů.


Večer je stále krásně teplý, takže sedíme venku a užíváme si skoro letní pohody. Příště už bude vše jinak! :-)

středa 14. září 2016

První čelovka podzim nedělá?

Kombinace nezvykle horkého září a rychle se zkracujícího dne s sebou přináší zajímavé běžecké zážitky a paradoxy.


Jak už jsem psal, můj tradiční nedělní ranní běh jsem začínal ještě skoro za tmy a doběhl za pořádného letního vedra, dnešní večerní výběh se nesl v obráceném gardu. Vybíhal jsem po sedmé hodině večer, kdy se slunce již sklánělo k západu, ale stále bylo ještě hodně horko.a doběhl jsem za úplné tmy.

Ano ano, již je načase vytáhnout ze svého běžeckého trezoru reflexní pásky, blikačky a čelovky, neboť zanedlouho tu máme rovnodennost, po které noc převezme svou pomalou a neúprosnou vládu nad běžcovým životem. Dnešní běh byl onou pověstnou první vlaštovkou. Vybíhám tedy ještě za světla a tepla, obého začalo v průběhu běhu postupně ubývat. Zatímco ochlazování bylo příjemné a úplně jsem na sobě cítil, jak se mi běží lehčeji a lehčeji, úbytek světla ve mě evokoval vzpomínky na podzimní a zimní výběhy. Nicméně běh času nezastavíme a tak jsem si v průběhu běhu zapnul LED-blikačku, abych byl vidět a celou dobu jsem myslel,na okamžik kdy už z kapsy vytáhnu čelovku. A celou dobu jsem ten okamžik oddaloval - ještě si čelovky jako své nerozlučné společnice užiji dost a dost. Dokud jsem běžel po asfaltu, bylo to v pohodě, protože asfalt je světlejší. Ale jakmile jsem opustil pevnou asfaltovou cestu a běžel polní cestou, zdálo se, že se bez čelovky neobejdu, pokud tedy nechci riskovat nějaký ten vymknutý kotník.

V tom okamžiku jsem dostal milého spojence - přestože do úplňku ještě pár dní zbývá, světlo vyšlého měsíce  osvětlovalo krajinu natolik, že jsem viděl, kam šlapu a dnešní běh jsem tedy dokončil, aniž bych musel čelovku vytáhnout. Ale kolik takových běhů ještě bude?  Podzim je zkrátka tu, i když podle rtuti na teploměru to tak zatím nevypadá. 

neděle 11. září 2016

Nedělní kopečky

Po uherských rovinách přišly opět na řadu naše české kopečky.


Na dnešní neděli jsem si naplánoval poslední delší výběh před nedělním Českým Rájem.  A protože na dnešek předpovídají horké letní počasí, volím opět ranní běh. Vstávám krátce po páté hodině, v tichosti se oblékám v koupelně, abych nerušil zbytek rodiny, v koupelně se i krátce nasnídám a ve tři čtvrtě na šest vybíhám. 

Venku je skoro ještě tma, východní obzor dává tušit nový den, ale ještě svítí pouliční osvětlení. Všude je klid, nepotkávám živou duši. Volím poklidné tempo, je to koneckonců trénink na maraton, který poběžím jedině poklidným tempem :-)

Jsem na Slavěnce nad Lukavicí, obloha na východě je plná nádherných červánků, slunce zatím nikde. Seběh alejí směrem na Kvasiny, v zatáčce odbočuji na Příčnici, pro změnu mírné stoupání - v Maďarsku by to byl nejspíš prudký kopec :-) Na křižovatce nad Lukavicí odbočuji doprava směrem na Černý les a Kvasiny, v nohách 4 kilometry, před sebou krásné táhlé klesání. Teprve když jsem skoro až v Kvasinách, objevuje se na východní obloze Slunce.

Probíhám Kvasinami, obíhám škodovku, které to v tom ranním světle dokonce i trošku sluší - fuj, co to plácám! :-) Kolem solnického nádraží, přes parkoviště, po polní cestě do Solnice ke hřbitovu a dolů ke kostelu, který obíhám. Naproti hospodě u Kocoura, kde se konává naše běžecké soustředění, odbočuji doleva podél řeky Bělé. Stále všude lid a mír - nádhera! Ani jsem se nezmínil, že dnes běžím bez hudby i bez audioknih, bylo by škoda kazit si tohle nádherné ranní ticho!

Přebíhám kruhový objezd na konci Solnice a běžím směrem na Litohrady. Vzadu za mnou začaly zvonit zvony na kostele v Solnici - to mají tedy mši pěkně brzy! Nejsem tedy sám, kdo v neděli vstává brzy :-) Slunce již vyšlo úplně a je krásné letní ráno, příroda kolem mě, cítím se skvěle. Na kraji Litohrad odbočuji doleva a běžím směrem k hlavní silnici mezi Rychnovem a Solnicí. Po kilometru jí přebíhám - na dohled ani auto - a pokračuji po cyklostezce do Lipovky. Jsem na 13.kilometru a mám před sebou nejprotivnější, byť ne asi největší stoupání dne. Odbočuji doleva směrem na Lukavici, běžím kolem fotovoltaiky, přes koleje dál k lesu. Stoupání mám šťastně za sebou, teď už jen posledních pohodových několik kilometrů!

Nad Lukavicí je křížek, který si vždycky musím dvakrát oběhnout - takový můj soukromý rituál. Sbíhám z dlouhého kopce dolů k lukavické škole, Slunce už začalo hřát naplno a je slušné vedro, přestože je teprve půl osmé. Poslední kilometr a půl a jsem šťastně doma, v nohách příjemných 18 kilometrů, a asi 320 výškových metrů - jaký to rozdíl oproti Kecskemetu! :-)

V klidu se vydýchávám a těším se na sprchu. Cítím se skvěle, trénink se vydařil. Až budu v zimních plískanicích vzpomínat na krásy léta, bude tenhle výběh mezi prvními, na které si vzpomenu.

středa 7. září 2016

Poprvé přes

Další maďarská mise. Další odpoledne na hotelu. Zalézt do postele s knížkou? Podívat se na nějaký film? Jít do hospody či do baru? Ne, jde se běhat!!!


Obzvláště pokud se jedná o zemi běhu tak zaslíbenou jako je Maďarsko. Navíc dnes mi přeje i počasí, je příjemně, lehce přes dvacet stupňů a fouká mírný větřík. Krátce před šestou se tedy oblékám do běžeckého a vyrážím do terénu.

Jak už jsem psal, mám tu svůj městský okruh kolem parku, který má kolem sedmi kilometrů a tak jsem rozhodnutý dát si tyto okruhy tradičně dva, byť někde vzadu v hlavě mi poblikává myšlenka na to dát si okruhy tři a zaběhnout si tak tréninkový půlmaraton :-)

Vybíhám v lehkém tempu, byť na zdejší rovině není opravdu problém držet si tempo 5:40 minut na kilometr. Běží se i krásně, první okruh zvládám lehce a v pohodě a tak vybíhám do druhého kola. Slunce se pomalu sklání k západu a ozařuje krajinu oním úžasným oranžovým světlem. Ve druhém okruhu začínám potkávat větší množství běžců - mírné ochlazení a krásné počasí asi vylákaly nejen mě :-)

Kolem desátého kilometru začínám lehce korigovat tempo a představa o zaběhnutém půlmraratonu či dokonce ještě o trošku více není zase až tak nereálná. 

Čtrnáctý kilometr. Probíhám kolem hotelu a vidina sprchy a něčeho k pití je tak lákavá! Však to  není žádná ostuda uběhnout 15 kilometrů, ne? Dokončím okruh a uvidím. Patnáctý kilometr. Čas rozhodnout se. Běží se mi fajn, slunce už skoro zapadlo a večerní chlad je tak příjemný! Jdu do toho, dám třetí kolečko! Stále potkávám spoustu běžců. Čekám krizi, tak důvěrně známou ze všech předchozích půlmaratonů. Sedmnáctý, osmnáctý kilometr bývá kritický. Ale krize nikde. Začínám cítit, že bych si dal nějaké cukry, ale pořád se mi běží dobře. Dvacátý kilometr. Už se setmělo, Blížím se zpět k hotelu. Právě před hotelem protínám pásku pomyslného půmaratonu, ale chci dokončit ještě okruh a trošku tak posunout svůj osobní rekord. Nikdy jsem neběžel více jak půlmaraton, tohle je má premiéra přes. 

Poslední stovky metrů. Sleduji hodinky, jak se ukazatel vzdálenosti blíží k dvaadvacítce. A najednou je to tady! 22,03 kilometrů! Nádhera! Endorfiny jak blázen! Dokázal jsem to! A nejvíc mě těší, s jakou lehkostí - paráda! 

Teď ještě přidat dalších dvacet kilometrů a maraton je v kapse ::-) To byl dobrý vtip na závěr, že? :-)

neděle 4. září 2016

Nedělní zaspávání

Den se nám bohužel zkracuje a tak si již nemohu příliš dopřávat luxusu vstávat brzy ráno v pět a za světla si jít pěkně zaběhat. Pokud k tomu ještě připočtu trable s budíkem, je o tréninkový průšvih postaráno.


Již dvě neděle po sobě si chystám na opravdu dlouhý nedělní výběh přes dvacet kilometrů. Plán je vždycky stejný - vstanu v pět, o půl šesté vyběhnu, v osm jsem doma a můžu pilně a s nadšením plnit své rodinné, převážně zahradnické či stavební úkoly :-)

Jenže minulou sobotu večer jsem byl tak utahaný po sobotní práci, že jsem usnul dříve než jsem si stihl nařídit budík, výsledkem čehož bylo probuzení "až" v šest ráno. Celý harmonogram se mi tedy o hodinu posunul a já byl nucen výběh zkrátit pouze na 13 kilometrů.

Tuto sobotu večer jsem si dal pozor, budík nařídil. Probudil jsem se dokonce deset minut před budíkem. Venku tma jak v pytli. Budík jsem vypnul, abych nerušil rodinu, jenže jsem udělal tu hloupost, že jsem hned nevyskočil, ale na těch deset minut si ještě vlezl do postele. Výsledek jistě uhádnete - znovu jsem usnul a vzbudil se o půl sedmé.

Takže opět změna plánu a zkrácení trasy, tentokrát na dvanáctku kolem Lukavice. Nakonec se to ukázalo jako docela rozumný krok, protože když jsem dobíhal, bylo již velké horko a určitě by to nebyl ten správný běžecký zážitek.

Na běh nad dvacet kilometrů si tedy budu muset opět počkat. Bohužel? Bohudík? Uvidíme...

čtvrtek 1. září 2016

Chvála podzimním večerům

Celé léto jste zde mohli číst nadšené ódy na vstávání za kuropění, vlahá letní rána, malebné východy slunce, teď na podzim zde zřejmě stále častěji budete číst stejně nadšené ódy na vlahé večery, krásy západu Slunce a podobně - je to vývoj :-)


Souvisí to samozřejmě s tím, že se nám zkracuje den, takže jak brzy ráno, tak pozdě večer už na nás čeká strašák tmy. A taky s tím, že rána přestávají být vlahá, ale začínají být pěkně studená, takže vlahé počasí se nám stěhuje více do večerních hodin. 

Ale dosti rozumových analýz - včera večer jsem se vydal na svou pravidelnou dávku kilometrů po návratu ze zahrady o půl osmé večer, kdy již pominulo odpolední vedro a nastal příjemný večer ozařovaný oranžovou září zapadajícího slunce, k tomu lehký větřík - ideální běžecké podmínky pro podávání ideálních běžeckých výkonů. První část běžím se synem a pěkně jsme se do toho opřeli - o 30 s na kilometr rychleji než zde běhán sám. Tempo držím i poté, co se syn obrací směrem k domovu, já běžím směrem na Končiny a kochám se krásnými barvami večerní krajiny, všude ticho, klid a mír. 

Jen se nesmím zbytečně zdržovat, protože slunce zapadlo před nějakou dobou a na kraj kolem padá větší a větší soumrak. Na sedmém kilometru se tedy obracím k domovu, tma houstne, ze světla zbývá již jen tenký oranžový pásek na západním obzoru. Dokud běžím po asfaltu, vidím ještě dobře, jakmile však odbočuji na trávou zarostlou polní cestu, nevidím skoro nic a běžím skoro po paměti :-)  Trénink na podzimní a zimní noční výběhy :-)

Do bezedné jámy nepadám, kotník si nevymykám a již vidím světla Rychnova, konec mého běhu již osvětluje bezpečné sodíkové osvětlení. V půl deváté jsem po necelých 11 kilometrech doma, venku již je tma úplná - kdeže jsou červencové večery se světlem do deseti? :-) 

Pocit z běhu výborný, zřejmě začnu běhat častěji večer než ráno - ranní běhy si nechám zřejmě jen na víkend. Je to holt vývoj! :-)

pátek 26. srpna 2016

Žhavé uherské večery

Osud a můj zaměstnavatel tomu chce, že s určitou pravidelnou nepravidelností jezdím na služební cestu do Maďarska do Kecskemetu, asi 80 km na jih od Budapešti. A co bych to byl za běžce, abych i tuto cestu za exotikou nevyužil k běhání, obzvlášť pokud vezmeme v úvahu, že Maďarsko je země běhu zaslíbená, ale to předbíhám....


Tento týden mi to vyšlo s běháním dvakrát - v úterý a ve čtvrtek v podvečer. Oba běhy měly mnoho společného, ale  také se v mnohém lišily, jak už to tak u běhů je - každý běh je jiný. I když zrovna tyhle dva běhy byly opravdu hodně odlišné :-)

Společné byly klimatické podmínky - nadpis "Žhavé" opravdu nepřehání, po oba dny bylo kolem 25-26 stupňů a to i když jsem vybíhal až navečer - inu jižní kraje jsou jižní kraje! Přibližně stejná byla i překonaná vzdálenost - kolem 13 kilometrů - a prakticky stejné bylo i celkové převýšení, dá-li se v této krajině vůbec o nějakém převýšení hovořit - v úterý jsem uběhl během 13 km neskutečných 16  metrů převýšení, včera dokonce 6 metrů! :-) Z tohoto pohledu je zdejší rovina opravdu požehnáním pro běžce, byť skyruneři by asi se mnou nesouhlasili a i mě by to popravdě nejspíš  také dlouho nebavilo. U nás doma jsou ty kopce občas protivné, ale dokáží jednotlivé výběhy odlišit a ozvláštnit.

Jinak byly ale oba běhy každý z úplně jiného světa :-) V úterý jsem bydlel v hotelu téměř uprostřed města, takže jsem absolvoval městský okruh po asfaltové cyklostezce kolem velkého parku. Chodím sem běhat poměrně pravidelně, takže už to zde mám zmapované, vím, že okruh měří 6,5 km, tudíž jediný rozdíl bývá v tom, kolikrát si daný okruh dám. V úterý jsem zpočátku uvažoval o třech okruzích, nakonec jsem ale vzhledem ke klimatickým podmínkám absolvoval okruhy pouze dva a i tak jsem toho měl docela dost. Jinak mě však nic neobyčejného nepotkalo - bezpečí uprostřed civilizace :-)

Čtvrteční výběh byl naproti tomu úplně jiný a musím říci, že měl v sobě prvek velkého dobrodružství. Bydlel jsem tentokrát v hotelu na kraji města, uprostřed zeleně. Googlí mapy mi ve výběru běžecké trasy moc nepomohly, tak se ptám slečny na recepci, kde se tady dá běhat. Slečna zřejmě není běžkyně nebo není zdejší, neb jen smutně krčí rameny a kroutí hlavou. Po krátkém váhání mě odkazuje na jakousi cyklostezku. Vybíhám z hotelu. Hned na začátku je mi jasné, že to nebude úplně standardní výběh - cyklostezku samozřejmě nenalézám a tak odbočuji na pěknou polní cestu mezi domy, která však vzápětí končí vysokou zdí. Vracím se 200 metrů a zkouším to dál. Na další odbočce mám štěstí - cesta pokračuje dál. Zahýbám doleva, pak doprava, běžím mezi zahradami a ohrazenými políčky. Zhruba po kilometru přibíhám k silnici, jezdí po ní však docela hodně aut, takže při nejbližší příležitosti se rozhoduji odbočit pryč. Ta příležitost je tu asi za 200 metrů v podobě prašné cesty mezi vinicemi. Když říkám prašná, myslím opravdu prašná -  mé nohy se boří do tenké vrstvy jemného prachu jak někde na poušti. Utěšuji se tím, že jestli poběžím zpět tou samou cestou, budu moct alespoň sledovat své stopy jak pravý indiánský stopař. Pocit je to až neskutečný - absolutní rovina, rovná, prašná cesta, žádná zatáčka, po obou stranách vinice. takto běžím kilometr a půl, pak přijde změna - odbočuji vlevo. Další kilometr tímto neobvyklým světem. Pak se mezi vinicemi objevují červené střechy - nějaká vesnice! Hurá! Po dalším půl kilometru jsem na pevném asfaltu a mám pocit, že jsem zase součástí civilizace.

Běžím vesnicí, po úzké cyklostezce, dobíhám na malou náves, v nohách něco přes pět kilometrů. Rozhoduji se pomalu vrátit, v téhle krajině nevylučuji nějaké to bloudění nebo jinou zákeřnost a půlmaraton si zase za každou cenu zaběhnout nemusím. Hned vzápětí se mé rozhodnutí ukáže být nesmírně prozíravé - abych neběžel zpět tou samou cestou, odbočuji na polní cestu, která však tentokrát vede mezi oplocenými vinicemi, po necelém kilometru se přede mnou objeví železná brána zamčená masivním zámkem - musím se tedy vrátit a zřejmě mě nemine cesta zpět ve vlastních šlépějích. Cestou ještě potkávám nejspíše majitele dotyčné oplocené vinice, protože na mě něco pokřikuje. Vzhledem k tomu, že moje znalost maďarštiny a jeho znalost jiných jazyků je zhruba stejná, to jest nulová, jen mu omluvně  zamávám a řeknu jméno hotelu. Ukazuje mi, kudy musím běžet a loučíme se. brokovnici nemá a psa také ne! :-)

Znovu tedy běžím vesnicí, na konci odbočuji zpět po svých stopách, chvilku je sleduji, jenže mezitím tu projelo několik aut a moje stopy jsou pryč. Běžím po paměti a vzápětí je mi jasné, že jsem někde minul tu správnou odbočku. Nic mi to nevadí, vzhledem ke zdejší pravoúhlosti odbočím někde příště. To příště je zase asi po kilometru pusté cesty vinicemi. tentokrát je tou správnou odbočkou  betonová cesta, která mě zanedlouho přivádí mezi domky další vesnice. Běžím směrem, o kterém si myslím, že je správný a mohl by mě dovézt k hotelu. Když takhle běžím asi dva kilometry, začínám být lehce nervózní - podle kilometrů už musím být skoro u cíle. Chci se někoho zeptat, ale nepotkávám ani živáčka. Nakonec přece jen potkávám starší paní s vnučkou. English ani deutsch neumí, ale jménu hotelu rozumí a ukazují mi, že běžím víceméně správně, že bych měl za chvíli odbočit vlevo a bude to. Odbočuji vlevo, připadá mi to tu povědomé, zřejmě jsem tudy běžel na počátku své cesty. Jenže zase míjím tu jedinou správnou odbočku, běžím nejprve mezi kukuřičným polem a sadem, pak před sebou zahlédnu dálnici, čímž definitivně vím, že jsem opět špatně, protože můj hotel  je na této straně dálnice. Naštěstí cesta si přítomnost dálnice taky uvědomuje, takže se stáčí konečně požadovaným směrem. Probíhám lesem a konečně jsem na správné silnici, po které jsem k hotelu přijížděl, znovu uprostřed důvěrně známé civilizace. Hned se mi běží lehčeji a po dalším asi kilometru jsem konečně u hotelu. Sláva! Když se pak dívám na mapku z hodinek, na soubor rovných linií a špatných odboček,  musím se tomu svému dnešnímu výběhu opravdu smát - takové dobrodružství skoro uprostřed Evropy! :-)

sobota 20. srpna 2016

Olympijské radosti a strasti

Usain Bolt to dokázal! Devět zlatých, po třech ze tří olympiád! Úžasný výkon! Pro mě větší borec než Michael Phelps, který má sice medailí přes dvacet, ale v plavání je těch disciplín...


Jenže kdo se má na atletiku dívat ve tři v noci? Držet palce Usainu Boltovi je hodně náročné :-) Olympijský spánkový deficit pomalu narůstá a zároveň klesá má ochota vstávat v pět ráno k ranním výběhům jako v době předolympijské. Navíc oběh Země kolem Slunce tomu taky moc nepřidává - v pět ráno je ještě pěkná tma. Takže mě čeká zřejmě pomalý posun doby ranního běžeckého vstávání :-)

Stejně tak i dnes v sobotu ráno. Ve tři se dívám na štafetu 4x100 m, usínání mi jde špatně, takže usínám skoro ve čtyři. Budím se v sedm, totálně nevyspalý. První myšlenka je otočit se a spát dál. Pak se zastydím. S takovou ten maraton nezaběhnu :-) Vylézám, dávám sprchu, snídám, cítím se lépe. Před osmou vyrážím na svou obvyklou trasu na Končiny, dnes žádné velké experimenty. Počasí mi přeje, je příjemné ráno, fouká mírný větřík, není vedro, takže se mi běží fajn. Dnes zkusím zase po delší době běh bez hudby - nemám nějak náladu cokoliv poslouchat. Takže tomu odpovídá i tempo - běžím pomaleji, ale je mi to jedno. Nejsem Usain Bolt, abych se honil za rychlostí....

V 9:06 jsem doma, na hodinkách 9,06 kilometrů - jak symbolické! Musím uznat, že se cítím o dost lépe než když jsem se probudil. Běh mě pěkně nabil energií a osvěžil - to je věc, kterou neběžci nepochopí - jak si může člověk po běhu připadat čerstvější a nabitější energií

Ještě nezbytná ranní káva a hurá do nového dne! A večer zase směle fandit! I když Usainovi už ne....


čtvrtek 18. srpna 2016

Za měsíc!

Jestli se ze své letošní termínové listiny na něco opravdu těším, tak je to půlmaraton v Českém Ráji, který se běží přesně za měsíc!


Loni byl první ročník, na který jsem byl přihlášen, ale kvůli zranění kolena jsem musel svou účast zrušit. Krosový půlmaraton, který se běží v malebném prostředí pískovcových skal, borových lesů a rybníků - to musí být nádhera a hlavně změna oproti městským půlmaratonům, které jsem běhal až dosud. Prostě už se moc těším! Pokud navíc vyjde ještě počasí, bude to úžasný běžecký zážitek!

Dnes jsem si připomněl měsíc do Českého Ráje krásným ranním sedmikilometrovým výběhem kolem Lukavice. Mohl by to být další oslavný příspěvek na nádheru a romantiku letních rán, ale je mi jasné, že již mých nadšených popisů musíte mít plné zuby, tak si to nechám na jindy a jen to shrnu, že se mi to dnes moc líbilo a že si na tuhle sérii příjemných běhů určitě vzpomenu během podzimních a zimních výběhů! :-)

úterý 16. srpna 2016

Zrychlený přesun na zahradu

Matematická rovnice dne zní jasně: Odvézt auto do servisu + Obrátit seno na zahradě + jít si zaběhat = ? Přece odvézt auto do servisu a na zahradu si potom zaběhnout, ne?


Vstávám opět brzy, přestože mám dovolenou - letní ráno umí být stejně tak krásné! Ve tři čtvrtě na sedm jsem již v Lipovce, abych předal auto do servisu na pravidelnou kontrolu. Paní  mi nabízí odvoz, ale s úsměvem odmítám, že si domů, resp. na zahradu doběhnu sám. Na zádech svůj malý lehký běžecký batůžek se suchým oblečením, peněženkou a klíči, na sobě běžecký outfit a jde se na to! V sedm vybíhám z autoservisu do mírného, ale protivného kopce směrem k Lukavici, ale abych neběžel tou nejkratší trasou, uhýbám doleva a běžím směrem ke kvasinské škodovce. Slunce na obloze, lehký větřík, terén se houpá nahoru a dolů. U plynové stanice nad Kvasinami odbočuji doprava opět směrem na Lukavici, další mírné, ale protivné stoupání :-) To je holt riziko běhání v podhorském kraji.

Na křižovatce, odkud je nádherný rozhled na Lukavici i Orlické hory, se rozhoduji, jestli poběžím doprava a seběhnu do Lukavice ke škole nebo zda si trasu ještě o pár kilometrů prodloužím. Běží se mi fajn, tak volím odbočku doleva a již potřetí se stáčím směrem na Kvasiny. Po kilometru a půl zahýbám směrem na Slavěnku a nechávám tak definitivně Kvasiny za zády. Kopec na Slavěnku je prudký, ale krátký, běží se mi lépe než dva předešlé táhlé kopce. A konečně jsem na vrcholu stoupání a teď již jen dolů a dolů a dolů! Věřte nebo ne, nakonec to bylo rovných devět kilometrů! 

Sprška, napít se a v osm hodin už sedím na terase a hledím na sluncem zalitou letní zahradu. 

Jestli jste vnímaví čtenáři, určitě vám neušlo, že nahoře zmíněná rovnice v sobě skrývá drobný háček! :-) Sice jsem doběhl na zahradu, ale jak zpět domů a pro auto? Naštěstí existuje veřejná doprava, takže jedu autobusem domů do Rychnova a po obědě pak v rámci tréninku pěšky do Lipovky pro auto. Nemáme to my sportovci krásné" :-)

pondělí 15. srpna 2016

Kouzlo spontánnosti

Tréninkový plán mi na včerejšek předepsal dvacetikilometrový běh. Plánoval jsem to opět pojmout jako brzký ranní výběh, ale nevzbudil jsem se. Navíc mě po pátečním tréninku a sobotním závodě docela bolely nohy, proč to nepřiznat? Ordinuji se tedy den rekonvalescence - poběžím zítra! Mám dovolenu, tak proč jí neprožít sportovně?





Dnes plánuji vzbudit se hodně brzy, ale nedaří se to - poslední dobou mám s tím ranním vstáváním nějaký problém! :-) Chystám snídani a v osm odvážím dceru na koně, běžeckou výbavičku s sebou, půjdu si zaběhat někde tam. Pak se mi to ale rozleží v hlavě a nechce se mi běhat pořád stejné trasy, dnes zkusím něco nového! Když už sedím v tom autě, někam si zajedu zaběhat - troška amerického joggingu :-)

Nakonec nechávám auto na konci Synkova u častolovického zámeckého parku. Vybíhám. Zpočátku běžím krásným prostředím zámeckého parku, v Častolovicích přebíhám hlavní cestu a po cyklostezce běžím do Kostelce. V Kostelci běžím ke koupališti a podél jezu proti proudu Divoké Orlice. Chvilku po asfaltu, chvilku terénem, chvilku po slunci, chvilku stínem - nádhera!

Přebíhám řeku a polní cestou pokračuji do Doudleb. Kilometry utěšeně přibývají, už teď to vypadá, že jich bude více než původně plánovaných 14-15 kilometrů :-) Po lávce přebíhám zpět Orlici a podél řeky se pomalu vracím zpět. Kilometr po mé milované Grundě, zpět k řece, tentokrát běžím po druhém břehu Orlice. Překonávám řeku po úzké lávce nad jezem, kolem kosteleckého kempu, zpět na cyklostezku a tou samou cestou zámeckým parkem k autu. Celkem 17 kilometrů v příjemném tempu. Moc se mi dnešní běh líbil - trasa rozmanitá, střídání asfaltu a terénu,, civilizace i příroda, slunce i stín -běžecká nádhera! A hlavně je v tom kouzlo nečekaného  ať žije spontánnost!








sobota 13. srpna 2016

Běh Údolím řeky Bělé

Tenhle závod prostě miluji! Běžel jsem jel vloni poprvé, přestože se koná již dlouhou dobu a z mé strany to byla láska na první pohled :-) Hezká atraktivní trať, příjemná parta lidí a automaticky negativní split, neb první půlka se běží do kopce, zatímco celá druhá polovina z kopce :-) Sen každého běžce!!


Letos navíc oproti loňskému roku panovalo ideální běžecké počasí - chladno, zataženo, ráno dokonce pršelo, později přešel déšť v lehké mrholení. Ale v okamžiku startu v deset ráno již neprší. Vyrážíme na trať v ostrém tempu - tedy alespoň pro mě je to tempo dost ostré - není to půlmaraton natož maraton :-) Vyrážím v tempu, kterým jsem zvyklý běhat, ale tak nějak samo mi to zrychluje - to je tou atmosférou závodu. Předbíhám několik závodníků, ale po většinu závodu běžím sám. Sám se silnicí, přírodou a mou běhací muzikou.

Startuje se ve Skuhrově u kulturáku, trať vede po silnici směrem na Deštné údolím Bělé stále do mírného kopce pod hrad Klečkov, kde je obrátka a běžíme zpět, tentokrát dolů z kopce - psychicky to nesmírně pomáhá. Celou trasu průběžně zrychluji, běží se mi skvěle, lehce, bez problémů - že by byl přece jen znát trénink a všechny ty naběhané kilometry? :-)

Nakonec je z toho příjemný osobní rekord na 10 kilometrů - co si více přát? Snad jen to, abych byl příští rok zdráv o mohl běžet tenhle pohodový závod znovu :-)

pátek 12. srpna 2016

Sprint v práci i po práci

Poslední den před dovolenou. Hlavně na nic nezapomenout. Všechno zařídit a dodělat. nechat po sobě pokud možno čistý stůl. Jedním slovem - sprint! :-)


Dneska jsem nestihl ranní běhání, či lépe řečeno jsem zaspal - proč se nepřiznat? A tak jsem přemítal, kdy si půjdu zaběhat - teď v době Olympijských her je to s volným časem poněkud slabší. Večer nemůžu, to musím držet palce Petře Kvitové! A tak tedy zbývá odpoledne přímo po práci - můj oblíbený čas zejména přes zimu, kdy je mi vzácný každý běh za denního světla, ale jak je vidět, přijde tento termín vhod i v polovině srpna, zvlášť pokud k tomu přispěje i počasí - je chladno a větrno, 

A tak tedy vyrážím z práce, v Lipovce odbočuji doleva směrem na Lukavici, za kolejemi u lesa nechávám auto a převlékám se do běžeckého. Zítra mám závody, tak to dnes nebudu přehánět s objemy, spíše si zkusím dát něco kratšího trošku rychleji. Takový sprint i po práci :-)

Nakonec to bylo příjemných sedm kilometrů v tempu 5:45. Hezký trénink. Ještě krátce na zahradu nakrmit zvířectvo, zalít skleník a jede se fandit!!

úterý 9. srpna 2016

Smutné výročí

Když se řekne "Smutné výročí" a "9.srpna", asi každému okamžitě naskočí atomová bomba nad japonským Nagasaki v srpnu 1945. Do loňského roku jsem to měl také tak, od loňska si vzpomenu na mé malé soukromé smutné výročí - přesně před rokem jsem si poranil koleno.


Loňské léto bylo hodně horké, na to si jistě každý vzpomíná. Trénoval jsem na dva podzimní půlmaratony a tak abych si odběhal své kilometry, experimentoval jsem s ranním běháním. Jako letos :-) Loni, 9.srpna ráno, jsem i byl lehce zaběhat v okolí Lukavice. Luplo mi v koleni a začalo mě tam píchat. Místo toho, abych zpomalil a vrátil se v klidu a pohodě pěšky domů, běžel jsem dál. A když jsem doběhl zpět, nemohl jsem se na nohu už ani postavit. 

Pár dní jsem se belhal jak invalida, bolest však ustupovala jen pomalu, tak jsem nakonec musel s kolenem k lékaři. Rehabilitace a ortéza mi hodně pomohly, ale nejlepším lékařem byl asi čas - déle jak dva měsíce jsem neběhal a i potom jsem začínal velice opatrně. 

Dva podzimní půlmaratony jsem musel oželet, ale na všem zlém je třeba hledat i to dobré - 9.srpen mě poučil, že řeč těla nesmíme ignorovat, tělu musíme naslouchat a pár dní volna a klidu je lepší než poté zase dva a půl měsíce nebo i déle trpět při každém kroku.

A protože i smutné výročí si zasluhuje oslavu, dal jsem si lehký pětikilometrový výběh s naším nejstarším synem. :-)

pondělí 8. srpna 2016

Romantická neděle

Pokud nejste příznivci líčení romantických východů Slunce, kouzel probouzející se přírody a podobných záležitostí, tak dnešní příspěvek raději ani nečtěte, neboť ten se podobnými věcmi bude jen hemžit! Pro vás budiž určena krátká telegrafická zpráva, že jsem vstával v pět ráno, uběhl jsem 16 km a o půl osmé jsem byl zpět po příjemném běhu.


Pro vás ostatní okořením dnešní příspěvek právě tou trochou běžecké romantiky. Vstávám v pět hodin, ještě před východem Slunce. Nechce se mi moc vylézt z teplého pelíšku, krátkou chvilku uvažuji dokonce o odložení běhu na večer, ale nakonec vítězím. Lehká snídaně a o tři čtvrtě na šest vyrážím ven. Venku je docela chladno - inu svatá Anna je již dávno za námi :-) V poklidném tempu vyrážím tichou vesnicí, nikde ani živáčka, jen jeden nebo dva psi vítají svým štěkotem nějakého blázna, co tu běhá místo aby ještě spal. Vybíhám prudký, ale krátký kopec na Slavěnku a zde poprvé spatřím nad stromy Slunce, které před chvilkou vyšlo. Jeho oranžové paprsky osvětlují krajinu skoro vodorovně a dodávají celému kraji až neskutečný dojem. Sbíhám dolů z kopce směrem na Kvasiny a kochám se tím nádherným zlato-oranžovým zbarvením světa kolem. Krásu narušuje pouze komplex plechových krabic kvasinské škodovky, ale tomu se v tomto kraji nelze vyhnout. Jako v jižních Čechách vidíte skoro z každého většího kopce chladící věže Temelína, tady u nás z každého kopečku spatříte areál Škody Auto. :-)

Ignoruji tedy sluneční paprsky odrážející se od kovového povrchu budov a kochám se poli s obilím, loukami a malým lesíkem, který v tomto světle vypadá neobyčejně malebně. Na křižovatce pod Slavěnkou odbočuji na Příčnici a  běžím do mírného kopečka směrem na Rychnov. Slunce, stejně jako panorama Orlických hor, mám po své levici. Všude ticho, klid a mír. jen pole s kukuřicí a já. Asi po kilometru odbočuji směrem na Kvasiny a sbíhám dlouhým táhlým kopcem mezi poli. Slunce již trochu vystoupilo na obloze a ztratilo onu neodolatelnou oranžovou barvu. Obloha je modrá, jen se na ní objevilo pár drobných bílých beránků jak ze seriálu Simpsonovi.

Obíhám areál škodovky prakticky ze všech stran, běžím Kvasinami a stále si připadám, jako bych byl poslední člověk na Zemi - pořád nikoho nepotkávám. Teprve na parkovišti u škodovky potkávám několik aut. Konečně nechávám škodovku za zády a místo, abych běžel přímo po cyklostezce, udělám si malou odbočku a po polní cestě běžím k solnickému hřbitovu. Zde se již napojuji na cyklostezku mezi Solnicí a Rychnovem a běžím po ní až do Lipovky. Nemám tenhle úsek moc rád, protože tu po silnici kolem jezdí normálně spousta aut, ale teď v neděli ráno, je tu provoz mírný. Slunce již je pěkně vysoko, ale stále je příjemně chladno.

V Lipovce odbočuji doleva směrem k Lukavici, čeká mě asi ten nejprotivnější úsek trasy - asi kilometrový táhlý kopec. Trochu zvolňuji tempo a kopec vybíhám, jsem rád, že už jej mám za sebou. Na křižovatce u lesa odbočuji doleva, vybíhám další kopeček, který je ale krátký a já jsem na rovince nad Lukavicí, odkud se vždycky kochám panoramatem Orlických hor. Ani dnes neučiním vyjímku, hory jsou opravdu nádherné v záři slunce. Krásný kraj to je tady - louky, pole, lesy - líbí se mi tu.

Nad Lukavicí odbočuji doprava dolů z kopce, sbíhám ke škole a pak již jen zbývající kilometr a půl přes vesnici a jsem doma!  Je akorát půl osmé, na hodinkách mám 16,3 km, rodina vstává a krásná neděle přede mnou!

pátek 5. srpna 2016

Dva kroky od pekla

Ne, nebojte se, není to popis mého psychického a fyzického stavu po dnešním běhu, jen jsem si dovolil přeložit do češtiny název skupiny Two steps from hell, která mě dnes doprovázela na mém ranním běhu přírodou.


O tom, co a kdy poslouchám, jsem se tu už jednou rozepisoval. A tak už jste četli o tom, jak mě občas baví běžet bez hudby a poslouchat svůj dech a zvuky přírody, jak dost často běhám s audioknihami a jak mi vesele a rychle ubíhají tréninkové kilometry při poslechu napínavého děje. 

    A občas přijde řada i na hudbu, byť už s hudbou neběhám tak často jako na začátku. Včera jsem doposlouchal audioknížku Divokým Kurdistánem od Karla Maye o dobrodružstvích Kara ben Nemsího v Orientu - nostalgická vzpomínka na dětská léta s mayovkami - a dnes se mi nechtělo začínat s dalším dílem, tak jsem si po čase k pátečnímu rannímu výběhu pustil mé oblíbené Two Steps From Hell - někdo tomu žánru říká epic music nebo trailer music, já tomu říkám příjemná muzika na běhání :-) 

Na tuhle muziku jsem narazil docela náhodou, když mi kamarád poslal tohle úžasné běžecké video, k jehož podkreslení byla použita právě hudba od Two Steps Frrom Hell. 

A tak jsem si zaběhl klidnou ranní osmičku, obdivoval krásné letní ráno a poslouchal tyhle příjemné pecky. Vpravdě příjemný začátek posledního pracovního dne týdne :-)


středa 3. srpna 2016

Počasí značky "Ideál"

Zeptejte se běžců, jaké počasí je pro ně to ideální a vsadím se, že od většiny z nich dostanete odpověď o 15 stupních nad nulou, lehkém větříku, na překážku nejsou ani lehké dešťové přeháňky či drobné mrholení.


Je to počasí, které vám umožní běžet v šortkách a v tričku aniž byste se museli obávat zdravotních následků v podobě strašlivé smrtelné rýmičky a zároveň neriskujete dehydrataci a kolaps z vedra. Větřík a slabý deštík vás příjemně ochlazuje, takže si můžete v klidu běžet své tempo. 

Přesně takovéto počasí panovalo včera večer. Vím, že od druhého srpnové večera máme podvědomou tendenci očekávat teplé a slunečné počasí, nicméně letošní léto má zatím tendenci spíše bourat zažité konvence a představy o typickém počasí. A tak zatímco v neděli bylo odpoledne 26 stupňů a bouřky, v pondělí bylo příjemné slunečné počasí s teplotami lehce nad dvacet stupňů, včera bylo jen kolem 15 stupňů. Celé odpoledne to navíc vypadalo na déšť, který se opravdu dostavil krátce předtím, než jsem se oblékl do běžeckého. Malá chvilka váhání, ale nakonec jsem vyrazil na krátké šestikilometrové kolečko kolem Lukavice a i vzhledem k tomu počasí značky Ideál se mi běželo moc dobře a běh jsem si užil. O dost více než když jsem tuto trasu běžel před týdnem při teplotě o  12 stupňů vyšší :-)

A tak mi pranic nevadilo, že jsem doběhl domů mokrý - je rozhodně příjemnější být ochlazován příjemným letním deštíkem než vlastním potem :-)

pondělí 1. srpna 2016

Nedělní osmnáctka

Všechny tréninkové plány, co jsem kdy vyzkoušel či viděl, mají jedno společné - nejdelší výběh plánují vždy na neděli. Že by autoři předpokládali, že v neděli má člověk po sobotě strávené při stavebních a zahradních činnostech nejvíce sil? Nebo že během neděle stihne člověk zregenerovat natolik, aby v pondělí došel po svých do práce? Nebo snad naivně počítají s tím, že v neděli má běžec nejvíce volného času? Nebo je to jen ryzí škodolibost? Anebo naopak zlatý hřeb běžcova týdne, třešnička na dortu celotýdenního běhání? :-)


Ať už leží pravda kdekoliv, na tuto neděli mi tréninkový plán nadělil krásných 16 kilometrů. Obě předpovědi počasí, jak norská, tak naše česká, mi zase naopak nadělily horké odpoledne plné bouřek, takže volba byla jasná - musím vyrazit ráno! Jelikož jsem se zde již rozepisoval o své čerstvé lásce k rannímu běhání, nebylo pro mě žádným utrpením vstát tiše v pět ráno, zlehka se nasnídat obilninové kaše a jednoho banánu a vyrazit na delší kolečko kolem Lukavice, kde jsme tento víkend nocovali. Volím poklidné tempo, už z toho důvodu, že úvod mé trasy vede do kopce, jako ostatně tady všude. Kochám se východem Slunce, které se však brzy schová do mraků. Po výběhu nad vesnici vidím na obzoru těžké černé mraky - že by bouřka přišla již teď ráno? Sbíhám po polní cestě dolů do Lukavice, abych vzápětí absolvoval nejprudší kopec mé dnešní cesty. V průběhu cesty přemítám, kudy poběžím, abych si zaběhl těch 16 kilometrů. Nakonec běžím do Lipovky, po cyklostezce směr Solnice, ale odbočuji na Litohrady a zadem po staré silnici přibíhám do Solnice. Začíná slabě pršet.  Blíží se sedmá hodina a kostelní zvon svolává lidi na mši. Probíhám kolem kostela a běžím do mírné kopce do Kvasin a dál přes pole směrem k Lukavici. Déšť ustává a na obloze se objevuje znovu Slunce, již hodně vysoko nad obzorem.  Na vrcholu stoupání na křižovatce nad Lukavicí mě čeká rozhodování, kudy dál, kolik těch kilometrů chci vlastně dnes uběhnout. Jsem na 14.kilometru, takže už vím, že to dnes bude víc než 16...

Volím kratší trasu, navíc ne tolik kopcocitou a hodinky nakonec vypínám po absolvování 18 kilometrů! Je půl osmé a já jsem na chalupě.  Dávám si rychlou sprchu a jdu se nasnídat na sluncem osvětlenou terasu. V úplném tichu nedělního rána snídám a v mém nitru panuje nádherný klid a mír! Den začíná a je jsem fit a plný energie! Po krásném ránu s osmnáctkou! :-)

pátek 29. července 2016

V pátek v pět

Rozhodl jsem se svůj experiment s ranním běháním rozšířit o kombinaci s pracovním nasazením v zaměstnáním. Takto to přece dělají všichni správní američtí filmoví hrdinové, že si jsou ráno před prací zaběhat, zaplavat nebo zahrát squash a poté čerstvě osprchovaní a voňaví vyrážejí do soudních síní nebo do vedení obřích firem řídit běh světové ekonomiky.


Nechám stranou, jaká je realita nejen ve Spojených Státech, ale i u nás O pravdivosti a autentičnosti hollywoodských scénářů nemám valné iluze. Přesto jsem se onen model pokusil vyzkoušet i u sebe. Leč na rozdíl od amerických právníků mám pracovní dobu od sedmi, tudíž jsem tomu musel přizpůsobit i svůj denní režim. A tak mi v pět ráno slabě zavibroval budík. Byl to boj, ale nakonec vítězný. Dodává mi to mírného sebevědomí, neb silně pochybuji, že by filmový Brad Pitt nebo George Clooney obdobnou oběť učinili. Lehce snídám a před šestou vyrážím do přírody. Jeden klad oproti předchozím výběhům z tohoto týdne to má - je příjemný chládek, běží se mi dobře. Běžím svou obvyklou trasu na Končiny a zpět. Tuhle trasu mám asi nejraději - první 4,5 kilometru běžím pořád do mírného kopce, takže běžím pomaleji a v poklidném tempu se zahřeji. Na Končinách se obracím zpět a teď již skoro celou cestu běžím z mírného kopce dolů. Nejvíc se mi vždycky líbí úplný konec, kdy běžím pěknou polní cestou směrem k rychnovské Bille, kde obvykle končím.

Běží se mi dobře a tak si trasu trošku protáhnu, takže do cíle u Billy přibíhám právě v sedm hodin. Volným tempem vyklusávám domů, dávám si sprchu a vyrážím do práce - taktéž po americku autem :-). Nakonec jsem v práci o půl osmé. A plný energie se vrhám do víru pracovních povinností. Určitě to ještě někdy zopakuji - definitivně jsem propadl kouzlu ranního běhání! :-)

čtvrtek 28. července 2016

Klid před bouří

Předpověď počasí na dnešní den byla neuvěřitelně bouřlivá, všechny zpravodajské servery se předháněly ve varování před silnými bouřkami. V poledne cestou na oběd obrovské dusno dávalo těmto varováním za pravdu. Odpoledne se pak zatáhlo, párkrát zabouřilo, spadlo pár kapek a bylo po všem. Obloha v dálce byla však i nadále zatažená těžkými mraky. 


Za této meteorologické situace jsem se rozmýšlel, zda a kdy půjdu běhat. Mám za sebou běh ve sněhové vánici, v mlze, na ledu, za deště i za ohromného vedra, ale prudká bouřka, která na vás nenechá nit suchou zatím v mé sbírce běžeckých zážitků chybí. Risknu to? Deště se nebojím, nejsem z cukru, ale přece jen běžet hodinu v prudkém lijáku nesplňuje tak úplně mé představy o krásně stráveném podvečeru. A tak pravidelně kontroluji meteoradar i předpovědi, kombinuji to s pohledem z okna až se nakonec v šest večer rozhoduji, že ven přece jen vyrazím.

Je zataženo, dusno, černé mraky ze tří světových stran. Volím pomalejší tempo, i tak ze mě leje, ale cítím se lépe než v pondělí, kdy bylo na můj vkus opravdu hodně teplo. První půlka mé trati vede do kopce, na 4,5 kilometru se obracím a běžím zpět. A tu se do mě opře silný vítr, který jsem měl celou dobu v zádech a začne mě příjemně ochlazovat. A v kombinaci s kopcem dolů se mi najednou běží mnohem lépe, postupně zrychluji a běh si užívám. Kromě sledování mraků na obzoru totiž ještě poslouchám napínavou audioknihu, takže jsem v cíli rychleji než jsem čekal. Temné mraky stále zůstávají pouze na obzoru a já mám za sebou svůj dnešní výběh. V klidu před bouří. Která nakonec ani nepřišla. 

středa 27. července 2016

Nový začátek

Normálně vždycky dlouho přemýšlím, jaký název dám svému příspěvku a dnes mám na výběr hned dva, které spolu tak nějak souvisí - Nový začátek a Měsíc poté.


Je pondělní večer a já po více než týdenní dovolenkové přestávce obouvám běžecké boty a za teploty vzduchu vyšší než vysoké vybíhám na krátké kolečko kolem Lukavice a proč bych to nepřiznal - neběží se mi dobře. Už jsem tu psal o běhu a endorfinech, dneska to nějak nefunguje, spíše si s přibývajícími kilometry připadám vyčerpanější a vyčerpanější. Běžím bez hudby a tak si v myšlenkách analyzuji, co je příčinou toho, že se mi dnes běží tak obtížně, že ze mě leje, nedokážu se dostat do toho správného temp a pohody, funím jak parník a těším se, až to budu mít vše za sebou.

Opravdu za to může ten týdenní tréninlový výpadek? Nebo teplota atakující 27 stupňů? Nebo jídlo? Pitný režim během horkého dne? A najednou to mám! Dnes je to přesně měsíc od toho žhavého olomouckého půlmaratonského večera!! Že by se historie opakovala a mě je souzeno protrpět si každého 25. v měsíci? :-) Uvidíme za měsíc! :-)

pondělí 25. července 2016

Dovolenkové běhání

Týden dovolené pod stanem na vodě mimo domov, ideální příležitost opustit zaběhané stereotypy,  zaběhat si někde jinde, poznat jiné běžecké trasy... nebo ne?


Vyrazili jsme s rodinou na letní dovolenou za krásami České Kanady a na Vltavu. A tak jsem si plánoval, jak toho využiji, jak si zaběhám podél Vltavy, jak opustím zaběhané stereotypy nejen v práci a domácnosti, ale i v běhání. Už jsem měl připravený i titulek příspěvku - Můj Vltava Run :-)Jenže jsem se lehce přepočítal - program dovolené jsem naplánoval docela akční - dopoledne vždycky nějaké turistika, odpoledne na vodě, k tomu ještě převoz aut, takže  mi  na běhání zase až tak moc energie nezbývalo. 

Běžecký výsledek mé dovolené 
  • sedmikilometrový běh kolem jihočeského rybníku Komorník ve Strmilově -  dobrovolný a pěkný 
  • běh z hradu Landšejna pro auto na parkoviště v lese -   nedobrovolný, pršelo a tak jsem se nabídl, že bude lépe, zmokne-li jeden běžec než celá rodina. :-)

Zkusím to brát z té lepší stránky - byla to i běžecká dovolená a prostor pro regeneraci. Teď s koncem dovolené, nástupem do práce a tak, se do toho zase pustím naplno! :-)

čtvrtek 14. července 2016

Endorfiny nadevše

Čas od času mi někdo položí otázku, proč vlastně běhám a co mi to přináší? 


Odpovědí je celá řada:
  • Odreagování se od práce, vyčištění hlavy
  • Kondice a zdraví
  • Snaha překonat sám sebe
  • Běhání je cool
  • Běžci jsou bezvadná parta
  • Závislost na endorfinech
A právě o tom posledních bych se chtěl dneska zmínit, Endorfiny jsou úžasná věc, potvrdí vám každý, kdo sportuje. Vyzkoušel jsem více sportů, ale u běhu prožívám příval endorfinů nejintenzivněji. Ten pocit, když doběhnu a celé mé tělo se doslova koupe v endorfinech, ten je prostě skvělý a nádherný!

Jen jsou ty endorfiny pěkná potvora, jako každá droga - člověk musí makat víc a víc, aby na ně dosáhl. Vždycky mám při běhu nebo po doběhu skvělý pocit, ale ta opravdová euforie se dostaví jen občas - daň za trénovanost :-) Proto si vždycky moc užívám, když takový běh přijde. A zrovna dnes jsem si zase jeden takový běh vychutnal - naordinoval jsem si devět kilometrů s postupným zvyšováním tempa - vyběhl jsem pomalu a jak jsem běžel, tak jsem lehce zrychloval až jsem do cíle skoro uháněl. A endorfiny se objevily v plné síle! Nádhera! Vždycky mi to dodá energii do dalších běhů! Ať žijí endorfiny!!

Projekt Kocour

Tak dneska mi dalo asi nejvíc práce vymyslet nějaký smysluplný nadpis článku. Den pro Kocoura? Běh za Kocourem? Kocourobraní? Kocouří běh?


Proč tam mám pokaždé toho Kocoura s velkým K? Vysvětlení je prosté - i my běžci jsme společenští lidé a čas od času zatoužíme po kontaktu s jinými běžci, po výměně běžeckých zkušeností, diskuzi o posledních trendech v běžeckém sportu a podobně. A ač to tak nevypadá, tak i my si občas dáme nějaké to pivko. A odtud už je jen kousek ke vzniku projektu Kocour.

Představte si situaci - dva běžci kamarádi bydlí ve dvou rozličných, byť ne příliš  geograficky vzdálených lokalitách a čas od času si chtějí vyměnit své běžecké dojmy a zkušenosti u orosené sklenice. Co dělat? Běžec A přijede do místa pobytu běžce B a jdou spolu na pivo, přičemž běžce A poté čeká mnohdy strastiplná doprava veřejnou dopravou domů. Či nedejbože je potřeba dokonce do Projektu zapojit manželku C, která pro běžce A přijede autem!  Nebo přijede běžec B do místa pobytu běžce A a situace se opakuje, snad jen s vyjímkou, že manželku C vystřídá manželka D.  A nebo, a v tom spočívá genialita projektu Kocour, si oba běžci vyberou neutrální místo k setkání zhruba uprostřed a aby to bylo stylové, oba na toto místo setkání doběhnou, čímž si zároveň splní i své denní tréninkové dávky. A pokud se náhodou ona neutrální půda jmenuje restaurace U Kocoura, je myslím jasné i kódové označení celého Projektu :-)

V úterý večer tedy opět po čase nastal onen Den K a my se rozběhli ke Kocourovi. Běh byl příjemný, klidný, byť jsem si jej okořenil jedním dlouhým táhlým kopcem a Matka Příroda jej navíc okořenila dusným počasím. Dvě hodinky jsme v klidu poseděli, popovídali si, naplánovali další i akce i další termín setkání v rámci Projektu a po desáté večer jsme se odebrali na zastávky autobusu, abychom se teď již jako normální občané odebrali do svých domovů prostřednictvím veřejné dopravy - ruku na srdce - s pivem v žaludku se špatně běží! :-) 


neděle 10. července 2016

Běžecké puzzle

Rád běhám nové trasy, objevuji cesty a cestičky, co jsem ještě neběžel a podle toho, jak se mi líbí, tak je zařazuji do svých pravidelných tras a okruhů.


Tohle kouzlo z objevování nového máme my lidé v povaze, vždycky je to pro mě zvláštní pocit běžet někudy, kudy jsem ještě neběžel, byť tu trasu třeba znám z pěší procházky nebo i autem. Když běžím někudy poprvé, je to důvěrnější seznámení s terénem - při běhu poznáte každý kopeček, lépe si prohlédnete krajinu kolem sebe, vnímáte zvuky a vůně kolem sebe...

Ale nelze jen objevovat neustále nové trasy, po čase máte okolí více méně prozkoumané a pokud nechci provozovat americký jogging, tj. že si zajedu někam autem, pak mi nezbývá než si jednotlivé výběhy ozvlášťnovat skládáním tras. A tak si při výběhu skládám trasu jako puzzle podle toho, kolik bych chtěl uběhnout kilometrů, jestli se  mi chce běžet do nějakého zvlášť vydatného kopce, jestli mi nevadí, že si některý úsek dám třeba dvakrát tam a zpět...

Dnes ráno jsem se probudil velmi brzy, ještě před pátou a protože jsem se cítil vyspaný a čerstvý, vylezl jsem, nasnídal se a již ve tři čtvrtě na šest jsem vyběhl - můj osobní rekord! A protože jsem si chtěl zaběhnout tak 13 kilometrů, skládal jsem si v hlavě svou dnešní trasu - někam jsem doběhl, pak jsem si jeden úsek dal 2x tam a zpět, pak jsem se obrátil zpět k domovu, ale protože mi chybělo ještě tak půl kilometru, udělal jsem si ještě menší odbočku a klaplo to akorát. V sedm jsem byl doma a teď již v klidu a pokoji sepisuji svůj dnešní blog a popíjím ranní kávičku! Ať žijí puzzle!

sobota 9. července 2016

Ranní ptáče dál doskáče

Jakže, on má dovolenou a přesto vstává v 5:40, aby se nasnídal a šel si zaběhat? Ten člověk musí být blázen! řekne si určitě celá řada z vás.


Jenže tak to není. Dovolená nedovolená, stejně se budím každý den krátce před šestou, je pak jen na mě, jestli tohoto okamžiku využiju a vyskočím z postele nebo se otočím na druhý bok a spím. Včera jsem měl docela plný program, i když dovolenkový. A tak jsem tedy čile vyskočil v 5:40 z postele - mezi námi, čile to nebylo, ale zná to lépe, ne? :-) Lehce jsem se nasnídal a zatímco o půl sedmé má nebohá manželka vyrážela do pracovního procesu vytvářet nějaké ty hodnoty, já vyrazil do kraje kolem Rychnova ukrojit zase pár kilometrů z tréninkové přípravy. Dnes jich bylo konkrétně devět, po půl osmé jsem byl doma a po krátké sprše jsem mohl plný energie po ranním běhu začít plnit svůj program, který byl tak rozsáhlý, že jsem si ho musel napsat do telefonu a odškrtávat, abych na něco nezapomněl. :-)

Jak už jsem psal dříve, nakonec jsem rannímu běhání přišel docela na chuť, obzvlášť teď přes léto a tak jedinou neznámou zůstává, jak to budu s ranním během dělat až začnu po dovolené zase chodit do práce? 

pátek 8. července 2016

Běžec mezi cyklisty

Nejen chlebem živ je člověk, říkali předkové. Nejen během živ je běžec, dodávám skromně já.


Ve sklepě mi tiše koroduje a pokrývá se vrstvičkou prachu stroj, jež kdysi, na konci 20.století, patřil snad mezi to lepší, co se v oblasti trekingových kol vyrábělo, leč běh času neúprosně zapracoval i v této oblasti a z mého kola se proti mé vůli stal veterán. Možná i to je důvod, proč jej ze sklepa vyvážím provětrat se a zbavit se oné patiny z prachu jen jednou za čas a to většinou jen když jedu večer zalévat zahradu a probudí se ve mě mé ekologické já, nabádající mě k tomu nechat doma auto a ušetřit tak světu nějaké ty uhlíkové emise navíc.

Kromě těchto příležitostných zahradnických vyjížděk si jednou za rok řeknu, že ta cyklistika není zase až tak špatný sport, vyvezu svého stařečka na čerstvé povětří a zajedu si na Vochtánku na pivko. Vochtánka je malebné místo pod hradem Potštejnem na břehu Divoké Orlice, Pro čtenáře neznalého našeho kraje se tu nalézá westernový kemp s indiánskými tee-pee a malebnou hospůdkou. A sem mě vždy tak jednou za rok zaveze můj stroj, posedím zde, pokochám se romantickým  údolím, vypiju si jednu Plzeň a vydám se zpět neméně romantickým údolím Divoké Orlice do Častolovic a odtud zpět do Rychnova.

A tak i dnes jsem neodolal nádhernému slunečnému, byť stále ještě chladnějšímu počasí a vyrazil. Překonav při tom pár kopečků i pár příjemných sjezdů, přebrodiv či lépe po mostě překonav tři řeky - Kněžnou, Zdobnici a Divokou Orlici -  vychutnal jsem si v letní pohodě své jedno pivko a jel zase domů, jako pozůstatek mi zbyly hezké vzpomínky, jedna fotka, záznam v Endomondu a bolavý zadek. Že by toto byl ten pravý důvod, proč mé kolo zapadá prachem zatímco já dávám přednost běhu? 


čtvrtek 7. července 2016

Podzimní běh Mistra Jana

Tak včerejší výkon s ranním vstáváním a ranním výběhem jsem nezopakoval.


V 5:40 jsem byl sice vzhůru, ale jakási neznámá síla mě přinutila otočit se na druhý bok a spát dál. Na běh jsem však nezapomněl - Mistru Janovi z Husince by mohlo přijít líto, že jsem během uctil jeho dva svaté předchůdce a na něj bych zanevřel, tak jsem si byl zaběhat až večer. Navíc jsem neběžel sám, ale vytáhl jsem i nejstaršího syna! 

Dali jsme si lehkých necelých šest kilometrů kolem Rychnova, cestou jsme si popovídali a domů doběhli naprosto čerství a skoro odpočatí. Počasí však vůbec neodpovídalo začátku července - slunce svítilo jasně z modré oblohy poseté tu a tam bílými obláčky a la Simpsonovi, ale bylo chladno a foukal silný studený vítr. Klidně bychom v tom větru mohli pouštět draka. Měl jsem pocit, jakoby byl podzim a ne vrchol léta. Takže to byl Podzimní běh Mistra Jana a hotovo! :-)

úterý 5. července 2016

Den svatého Cyrila a Metoděje

Na den slovanských věrozvěstů svatého Cyrila a Metoděje vstal možný budoucí maratonský hrdina ze svého lože již za kuropění aby lehce posnídav chutné a lehké leč přesto vydatné stravy obul své zázračné sedmimílové opánky a vyrazil vstříc novému dni.


Tak tenhle výrok se určitě nikde v žádné kronice neobjeví, ale slavnostnost a starobylost dnešního svátku mě inspirovala k tomu archaicky znějícímu úvodu. Řečeno mluvou 21.století jsem si dnes nařídil budík na 5:40, opatrně, abych nevzbudil klidně a spokojeně spící rodinu jsem posnídal ovesnou kaši a banán, zapil to vodou a v 6:30 jsem obul své běžecké boty a vyrazil jsem do okolí Lukavice přivítat nový den troškou toho sportu. Je hloupost tvrdit, že jsem viděl zrod nového dne - Slunce již bylo vysoko na obloze a zářilo z modré oblohy, vzduch byl ještě vlahý až chladný, pofukoval jemný větřík - ideální běžecké podmínky. Jaký to rozdíl oproti večerním výběhům, kdy zvláště v létě bývá příliš teplo nebo dusno až k zalknutí. Jako bonus k dnešnímu krásnému svátečnímu ránu byl nádherný výhled na panorama Orlických hor i na vzdálené Krkonoše na obzoru. Běželo se mi lehce, i  když jsem si dnes do itineráře zaplánoval pár nezbytných kopečků. Po 11 kilometrech a sprše jsem již v osm hodin seděl na terase u naší chaloupky a vychutnával krásné letní ráno! :-) Jaká nádhera!

 Musím se však přiznat, že cestu k rannímu běhání jsem si hledal hodně těžce - vloni jsem byl běhat ráno pouze několikrát a nikdy to nebylo ono - běželo se mi těžce, neměl jsem energii nebo naopak jsem byl plný po snídani. Při posledním ranním výběhu loni v srpnu jsem si pak zranil koleno natolik, že jsem dva a půl měsíce nemohl běhat a přišel o dva podzimní půlmaratony. Takže není žádný div, že jsem měl z ranního běhání lehký podvědomý strach. Ke změně názoru mě přivedla racionální úvaha v souvislosti s tréninkem na maraton - jak naběhat potřebné objemy a přitom neohrozit rodinný život? A jak vůbec běhat v horkých letních dnech? Na obě tyto otázky je jen odpověď - běhat ráno. A tak jsem trošku experimentoval se snídaní, časovým odstupem od snídaně a tak a výsledek je mimo jiné i dnešní ranní běh.  Jako příjemný vedlejší efekt ranního běhu pak je pocit, že už dnes nemusím myslet na běh! :-) Ať žije ranní běhání!

pondělí 4. července 2016

Běh s Oldřichem z Chlumu

V lidském životě jsou dny, které se vám vryjí do paměti svou neopakovatelností, ať již v tom dobrém či zlém smyslu. A pak jsou dny, které vám v paměti neutkví, byť si můžete opakovat sebevíce, že každý den je neopakovatelný, každý den je zázrak a podobně. 


Se během je to podobné - jsou výběhy, na které se pamatuji i po létech - výběhy s nádherným západem Slunce či naopak při jeho východu, výběhy v hrozném vedru či naopak v dešti a zimě. Pamatuji si na jeden běh z letošní zimy, kdy byla tma a k tomu taková mlha, že jsem pomalu nevěděl, jestli ještě běžím po asfaltu nebo už příkopem. Loňskou zimu zase bylo takové náledí, že jsem se musel potupně vrátit domů a své kilometry si odkroužit na fotbalovém stadionu. Loni v létě mě zase při běhu přepadl bouřka, takže mi čvachtalo v botách, když jsem doběhl. 

Pamatuji si taky výběhy, kdy běžím nějakou novou trasu, zkouším jiný okruh nebo běžím ten samý, ale v opačném směru. Je v tom vždycky takové nové objevitelské kouzlo. Nebo si velice dobře pamatuji výběhy, kdy se mi běželo obzvlášť skvěle, kdy jsem si zaběhl nějaký pozoruhodný čas nebo rekord nebo jsem vyběhl na nějaký kopec v okolí, který ve mě budil respekt a přesto jsem jej zdolal. A taky si pamatuji výběhy, kdy se mi běželo opravdu špatně - bylo moc horko nebo naopak veliká zima. Letos v lednu jsem se nepodíval na teploměr když jsem vybíhal a teprve když jsem se vrátil promrzlý, protože jsem si ještě ke všemu zapomněl doma rukavice, jsem zjistil, , že bylo mínus deset. Pamatuji si výběhy, kdy jsem se málo najedl a pak mi došly cukry a nebo jsem se naopak najedl moc nebo jen chvilku před během a pak jsem běžel s pocitem, že mám v žaludku cihlu.

A pak jsou na druhou stranu běhy, a těch je většina, které mi v paměti nějak obzvlášť neutkví - počasí je takové normální, trasa většinou jedna a ta samá, tempo také průměrné, nic mimořádného se při běhu neděje, zkrátka výběh, kterému je souzeno stát se pouze číslem ve statistice Endomonda. Objemový trénink. Položka v tréninkovém plánu. A přesně takový byl i včerejší večerní výběh - počasí pod mrakem, teplota kolem dvaceti stupňů, mírný větřík, osvědčená trasa na Končiny a zpět přes pole k Bille, tempo spíše odpočinkové - takových běhů už mám za sebou hodně. A tak když  bych si měl vzpomenout na něco zvláštního, bude to nejspíš běh s Oldřichem z Chlumu a audioknihou Adventní kletba, která se odehrává v zimě na hradě Krašově nad dnešní Berounkou. Na tomto hradě jsem byl několikrát a považuji to za jedno z obzvlášť magických míst u nás. A tak jsem běžel a poslouchal, jak se hlavní hrdinové a hlavní padouši prodírají hlubokým sněhem a halí se do kožichů před pronikavým ledovým větrem, poslouchal jsem, jak Oldřich z Chlumu trpělivě skládá střípek ke střípku až nakonec celou záhadu vyřeší, lumpové jsou po zásluze potrestáni panoš Ota znova získá nějaké to vítězství u žen, no  a já jsem v cíli.

sobota 2. července 2016

Dva tvoří společnost

Člověk je tvor od přírody společenský a tak není divu, že i při běhu vyhledává společnost jemu podobných tvorů.A když není na blízku žádný běžec, musí vzít zavděk i cyklistou. Či cyklistkou?


Přestože jsem tvor otevřený a společenský, povětšinou bohužel běhám sám. Někdy jsem rád sám, zejména pokud mám za sebou náročný den a potřebuji si vyčistit hlavu. To pak vyrazím sám, většinou i bez muziky a běžím a poslouchám zvuky přírody. Nebo při ranním běhu - celá rodina spí,spí i většina spoluobčanů, zejména těch, co rádi venčí své čtyřnohé miláčky, čehož si užívám, běžím sám tichou čerstvě se probouzející krajinou, poslouchám ptáčky a připadám si úžasně.

Jinak ale raději běhám s někým. Bohužel takových parťáků moc nemám a tak mi povětšinou dělají společnost jen písničky z Google Play. Nebo jsem se poslední dobou naučil poslouchat při běhu audioknížky - zejména při těch delších výbězích ty kilometry s napínavým příběhem na uších utěšeně přibývají :-)

Poslední dobou mám ale radost, že nejstarší syn začal běhat a tak čas od času běžíme spolu a povídáme si. Myslím, že se to líbí nám oběma. A úplně nejnovějším společníkem je nejmladší dcera cyklistka. Ona jede na kole, já běžím vedle ní nebo za ní, celou cestu si povídáme, já mám aspoň dobru kontrolu, že běžím v té správné aerobní oblasti, když dokážu plynule mluvit :-)

Dneska jsem měl opět jednou cykloparťačku - po dusném horkém dni a po vydatné bouřce s vydatným deštěm jsme vyrazili na menší kolečko kolem Lukavice. Díky dešti byly všechny nezpevněné cestičky mě známé nepoužitelné, takže jsme si dali pěkný poklidný 7,5 km dlouhý okruh po asfaltu kolem Lukavice, jak už jsem psal posledně, samozřejmě jsme se nevyhnuli několika kopcům, což ten výběh vždy náležitě okoření. Oba jsme se nakonec v cíli u naší chaloupky shodli, že to byl povedený společný běh-cyklovýlet! :-)

pátek 1. července 2016

Tři lukavické kopce

Úterý večer, tři dny po olomoucké výhni, už zase obouvám své běžecké boty a vyrážím do přírody trošku si spravit chuť. Teplota je totiž dnes mnohem příznivější pro běh a letní slunce zvolna putující k západu a zalévající krajinu svým neopakovatelným oranžovým světlem mi nechává zapomenout na únavu ze soboty.


Pozvolna vybíhám od našeho letního sídla v Lukavici do mírného kopce. Pro čtenáře, kteří neznají Lukavici, musím podotknout, že z Lukavice, ležící v malebném údolí podél Červeného potoka a říčky Kněžné, se vlastně ani jinam než do kopce běžet nedá - běžec má jen na výběr, jak prudký kopec zvolit. Já dnes volím mírnější únikovou variantu a běžím do kopečka k louce a lesu, které místní říkají Na letišti. Proběhnu kouskem lesa, kde je snad vždycky, i v tom nejparnějším létě, aspoň jedna kaluž, a mírným obloukem se vracím zpět do vesnice, Cesta začíná klesat a mě se běží skvěle. Krátký sprint kolem fotbalového hřiště a jsem u kostela. 

Zde na mě na necelém čtvrtém kilometru čeká první dnešní rozhodování - buď se dám doprava a za chvilku jsem doma nebo seběhnu doleva ke škole a vyběhnu si kopec na Příčnici. Je nádherně, cítím se báječně a tak vítězí Příčnice - asi 400 metrů dlouhý a docela prudký kopec. Neleknu se vlka nic a ve velice lehkém tempu kopec zdolávám. nahoře fouká příjemný větřík, který mě ochlazuje, slunce se sklání níž a níž k obzoru a vzduch je po včerejším dešti průzračný a čistý, takže panorama Orlických hor po pravici vidím jak na dlani, přede mnou nalevo jsou naopak vidět i Krkonoše. Kochačka jak má být. Běžím teď k severu, mírně klesám směrem ke křižovatce se silnicí od Kvasin.

Za křižovatkou mě čeká dnešní třetí kopec nahoru ke Slavěnce a na Debřece. Tady mám dnes premiéru - poprvé, co běžím kopec nahoru, vždycky jsem tudy jen sbíhal. Inu vše je jednou poprvé. Jsem mile překvapen, že kopec, který jsem vždycky považoval za hrozný až strašidelný, jsem nakonec zvládl úplně snadno - dnes mi zřejmě běžecký Pánbů ukazuje svou milou a přívětivou tvář. Běží se mi neuvěřitelně lehce a nejraději bych běžel dál a dál, ale slunce již mezitím zapadlo a tak se rozhoduji pro návrat. S těžkým srdcem. Od křižovatky na Debřece sbíhám lesní pěšinou dolů do Lukavice. V lese je šero a musím se dívat pod nohy, naštěstí nezakopávám o žádný kořen ani nepadám do jámy nachystané pro běžce a jinou škodlivou havěť. Vybíhám z lesa na asfalt a endorfiny v mé krvi mě dostávají do neuvěřitelné euforie. Teď už poběžím jen dolů z kopce, tak zrychluji a zrychluji. Navíc mi Google Play a paní Náhoda pouštějí do sluchátek energií nabitý Skyworld od Two Steps from Hell, takže poslední kilometr běžím skoro "keňským" tempem. Tedy nejspíš tempem keňské stařenky s otýpkou dřeva na zádech, ale na mě je to tempo hodně rychlé. Poslední odbočka, mírný kopeček k naší chaloupce a už se vydýchávám. Nádherných úžasných 10 kilometrů, které mě zase jednou pořádně dobily energií. Výborný začátek tréninku na maraton! :-)





Žhavá Olomouc

Běžecké boty zlehka dopadají do tenké vrstvy čerstvě napadaného sněhu. Neporušená bílá pokrývka halí celou ztichlou krajinu, mé kroky jsou to první, co narušuje panenskou krásu zimní romantiky - jsem první, kdo dnes vyrazil do přírody? Na sobě mám svůj systém několika tenkých vrstev oblečení, vyzkoušený při předchozích zimních výbězích, na hlavě nezbytnou čelovku - budu se vracet nejspíš až za tmy. Pomalu vybíhám na malý kopeček nad vesnicí, kde se do mě opře ledový vítr plnou silou a žene mi do obličeje proud sněhových vloček. Pálí a bodají mě do tváře jako drobné ledové jehličky. 


Tak na tento lednový výběh si vzpomínám, když tu teď, o pět měsíců později a o 40 stupňů tepleji, stojím na startu olomouckého půlmaratonu, Jak ten mráz krásně pálil a chladil! Teď ze mě teče pot při pouhém čekání na tóny Smetanovy Vltavy, kterými již tradičně začínají všechny závody RunCzechu. Jak asi bude na trati uprostřed rozpáleného města, kde i teď, v sedm večer, ukazuje teploměr 32 stupňů? Dávno jsem se rozloučil s ambicemi na nějaký rekordní čas, byť loni jsem si zde udělal svůj osobní rekord, hnán skvělou atmosférou kolem trati. Letos mám ambici jedinou - doběhnout a přežít! :-) A této ambici chci podřídit celou strategii závodu - běžet pomalu, tak o 20-30 sekund na kilometr pomaleji než jsem zvyklý, hodně pít, hodně se chladit a hlavně to nelámat přes koleno.

Je odstartováno a my vyrážíme na trať, z té Vltavy mi zase jako vždy běhá mráz po zádech - úžasná skladba! První dva kilometry se rozbíhám, přesto ale běžím rychleji než jsem si předsevzal, tak trošku zvolňuji, zklidním dech a je to dobré. O kilometr později už jsem mokrý jako myš a netrpělivě vyhlížím občerstvovačku, která je až skoro na pátém kilometru. Normálně první občerstvovačky vždycky probíhám, dnes se na ní těším jako děcko na vánoční dárky. Vedro je snad ještě větší než na startu, alespoň mám takový pocit, při doběhu na vytouženou občerstvovačku musím být rudý jak rajče. jako většina lidí kolem mě. Piju a piju, liju si na hlavu vodu z houbiček. Cítím se lépe a vyrážím znovu na trať.

Teď už jsou občerstvovačky po 2,5 kilometrech, dneska nevynechám ani jedinou. Zpomalit, vydýchat, napít se, najíst, zchladit houbičkami a znovu pomalu vyběhnout. Cíl - další občerstvení! 

Mezi 6-9 kilometrem vybíháme z centra města do oblasti s malými vilkami a zahrádkami, kde nás místní obyvatelé kropí vodou ze zahradních hadic - stále jsou mezi námi ještě hodní lidé! :-)  A když už nás místní nepolévají z hadic, alespoň nás povzbuzují - atmosféru tenhle závod prostě má i téhle pekelné výhni.

Jak tak běžím od jedné stanice k druhé, kilometry mi pěkně ubíhají a už jsme zase v centru města, probíháme parkem u výstaviště Flora, atmosféra je tu naprosto dokonalá. Davy a davy lidí ženoucích nás vpřed a vpřed, až si musím připomínat své předstartovní předsevzetí - hlavně pomalu! :-) Stále se držím vodiče na 2:10, ale cítím, že dnes s ním asi do cíle nedoběhnu. A že čas je dneska asi to poslední, co mě trápí.

Poslední občerstvení na 18.kilometru a teď už jen cíl. Síly rychle ubývají, ale aspoň už se ochladilo. Vodič mi na občerstvovačce utekl. Honit ho nebudu. Doklusnu si to do cíle sám. 800 metrů před cílem vbíháme na dláždění. Dav kolem cesty šílí, tleská, křičí, povzbuzuje! Vydržet až do cíle, to musím doběhnout! A náhle je tu náměstí a modrý koberec. ještě mám síly zrychlit a proběhnout cílem. Jsem tady. Zpocený jak myš, ale jinak v pořádku, v nejhorším čase své kariéry, o dobrých deset minut pomaleji než před měsícem v Karlových Varech, ale o čas tu dnes přece vůbec nešlo. Rozkaz zněl dnes jasně - doběhnout a přežít! Nebo přežít a doběhnout?