čtvrtek 29. září 2016

Podél Divoké Orlice

Nedělní třicítkou to rozhodně nekončilo, byť jsem trošku váhal, jak dlouhý čas mám svému tělu nechat k regeneraci. Ale usoudil jsem, že den pauzy musí stačit :-)


A tak jsem již v úterý navečer či spíše v noci, protože už byla opět tma, vyrazil na kratší devítikilometrovou trasu na Končiny a zpátky. Po neděli jsem trošku cítil únavu v nohách, ale nebylo to nic, s čím bych se nedokázal vypořádat. Jen jsem měl pocit, že se nohám nějak nechce zrychlovat, tak jsem běžel v pomalém klidném tempu.

A včera, na den svatého Václava, jsem to samé dilema řešil znovu - mám po nedělní třicítce a včerejší devítce sedět doma nebo to mám zkusit a vyběhnout? Počasí bylo příznivé a tak jsem před desátou dopoledne přijel na Grundu do Doudleb, převlékl se do běžeckého, pln radosti z toho, že tentokrát můžu nechat doma čelvoku a reflexní pásky :-)

První 3 kilometry to byl boj, nohy jak z olova se úporně bránily jakémukoliv pohybu vpřed. Po dvou kilometrech jsem chvilku přemítal, zdali to bude velká hanba, když to otočím a dnes toho nechám. Ale vytrval jsem a po třech kilometrech to bylo OK. Rozhodl jsem se udělat si kolečko kolem Divoké Orlice - z Doudleb po Grundě do Kostelce, Přes jez, kolem kempu, pak se otočit a zpátky do Doudleb. Přes pole, do Doudleb k mostu a pak podél Divoké Orlice až do Záměle. Zpočátku po chodníku se zámkovou dlažbou, pak po písku. Cestou potkávám spoustu cyklistů - volný sváteční den vytáhl spoustu lidí do přírody. Po 11 kilometrech jsem v Záměli a přemýšlím, zda běžet ještě dál nebo už se vrátit. Vzhledem k tomu, že jsem vybíhal až v deset a že na mě čeká doma smečka hladových dětí, rozhoduji se k návratu, běžím tentokrát po silnici. Běží se mi lehce, nohy už nebolí, pomalu zrychluji. Probíhám Doudlebami, vracím se znovu k řece, podél které se vracím k autu. 

Po necelých šestnácti kilometrech jsem zpět. Byl to příjemný výběh, ale zítra už si dám tu zaslouženou pauzu, nesmím to s tréninkem zase moc přehánět :-)

pondělí 26. září 2016

První třicítka

Hradecký maraton se neúprosně blíží - kde jsou ty časy, kdy jsem se rozhodl uběhnout maraton a zároveň začít psát běžecký blog! Tehdy jsem měl před sebou neskutečných tři a půl měsíce, teď už mi zbývají pouhé dva týdny!


A tak se rozhoduji zaběhnout si aspoň jednou běh delší než 30 kilometrů, ať vidím, jak na tom jsem :-) Předminulý víkend bylo moc velké vedro, minulý víkend jsem běžel v Českém Ráji, teď je poslední šance!  A tak vstávám v neděli před pátou, v naprosté tichosti se oblékám, snídám a ve tři čtvrtě na šest vybíhám. Je tma a zima. Rána jsou už pořádně studená! :-) Zapínám čelovku. Držím se osvědčené trasy kolem Lukavice, jen přemýšlím, jakými triky udělat ze své oblíbené osmnáctikilometrové trasy třicetikilometrovou :-) Nakonec vložím do velké trasy dva menší okruhy, takže někudy poběžím vícekrát - to nevadí, ne? :-)

Pomalu se rozednívá, vypínám čelovku. Zároveň se začíná trošku oteplovat. První vložený okruh mám za hodinku za sebou, vychází slunce, na 11 kilometru vyndavám z batohu Mixitku a začínám pomalu průběžně doplňovat energii. Teď velký okruh přes Kvasiny, Solnici a Litohrady. Na dvacátém kilometru jsem v Lipovce, zatím se cítím čerstvý a fit, před sebou nejprotivnější kopec. 

Je fakt protivný, ale mám ho za sebou. Překonávám hranici půlmaratonu. Posléze i hranici 22 kilometrů, můj dosavadní rekord z Kecskemetu. :-) Na 22,5 km krátká zastávka na napití a znovu vybíhám. Rozbíhám se těžce, ale zanedlouho už zase běžím svým poklidným tempem mezi 6:20 - 6:30 minut na kilometr - tímto tempem bych chtěl běžet pak i maraton.

Ještě jeden malý okruh, kilometry utěšeně přibývají, Mixitka pomalu ubývá, slunce vysoko na obloze, už je příjemné teplo, cítím se pořád přiměřeně, žádná veliká krize na mě dnes nevybafla - ta na mě čeká zřejmě až na tom maratonu. :-)

Krátce po deváté jsem zpátky, hodinky vypínám na 30,24 km - třicítka padla! Poprvé přes třicet! Cítím se unavený, ale jinak OK. Teď ještě pár "kratších" běhů a do dvaceti kilometrů za dva týdny přijde hodina pravdy :-)

sobota 24. září 2016

Hledání nejdelší cesty

Když jsme před časem kupovali domeček se zahradou v Lukavici, tak jsme samozřejmě hledali různé trasy, jak se tam dostat i pěšky. Samozřejmě ty nejkratší trasy. :-) 


Když jsem pak začal používat Endomondo a později jsem si i pořídil běžecké hodinky, všechny tyto trasy jsem prošel a změřil, takže víme, že ta nejkratší pěší trasa má rovných 6 kilometrů. Ostatní trasy jsou o něco delší, ta nejdelší, po které občas jdeme, má necelých 8 kilometrů.

Pak jsem však začal běhat větší objemy a úloha se otočila - doběhnout z Rychnova do Lukavice a uběhnout přitom více než oněch 6-8 kilometrů. A tak tedy započalo mé hledání nejdelší cesty. 

Trasa přes město, po cyklostezce do Lipovky, tady odbočit doprava a po Příčnici doběhnout do Lipovky - 9 kilometrů.

Po cyklostezce až do Kvasin, kolem automobilky do Lukavice - necelých 12 km.

Přes Malou Lipovku, Litohrady, Solnici a Kvasiny - 15 kilometrů. 

A včera večer jsem našel jednu trasu, která má dokonce 18,5 kilometru! :-)

Rozhodl jsem se přespat na baráku a nechtělo se mi jezdit autem, byl krásný večer, tak jsem se rozhodl spojit  večerní výběh s přesunem na zahradu. Do běžeckého batůžku si balím jen to nejnutnější a kolem šesté vybíhám. Slunce klesá pomalu k západu, je příjemné počasí, ideální pro běh. Poslouchám Deset malých černoušků od Agathy Christie v mistrovském poddání Vladimíra Čecha - opravdu luxusní zpracování. Na sedmém kilometru, kousek před Solnicí, slunce zapadá. V Solnici se obracím a běžím zpátky směrem na Lipovku a Litohrady. Obloha hraje všemi barvami, je hodně šero, tak zapínám blikačky.Z Litohrad znovu do Solnice, podél řeky Bělé ke Kocourovi, do Kvasin a odtud přes pole do Lukavice. Už je skoro tma, zapínám i čelovku. Je moc příjemně, běh si fakt užívám, stále zabrán do příběhu deseti černoušků. Knížku jsem četl několikrát, znám zápletku, ale stejně se mi to moc líbí.

Závěrečný seběh do Lukavice, pak již jen necelé dva kilometry přes vesnici a jsem tady! Můj první podzimní výběh byl naprosto úžasný! Jen více takových výběhů! Teď rychle zatopit v kamnech, dát si sprchu a hurá do postele! 


čtvrtek 22. září 2016

Začínám druhou tisícovku

Nedělním půlmaratonem v Českém Ráji jsem symbolicky uzavřel první letos naběhanou tisícovku kilometrů a v samém závěru nádherného závodu jsem započal tisícovku druhou.


V pondělí jsem si naordinoval odpočinkový den po závodě, ale od úterý jsem již opět směle vyrazil trénovat na vysněný maraton a ukusovat z druhé tisícovky :-) 

A jako by těch symbolů bylo málo, nedělním závodem jsem asi definitivně uzavřel letní sezónu a plynule přešel do sezóny podzimní se vším, co s sebou podzim přináší. Takže úterní i středeční výběhy již probíhaly za tmy či skoro z tmy, již jsem se neobešel bez čelovky, která se asi tak do března stane mou nerozlučnou kamarádkou, po oba dny panovala příjemná podzimní teplota,  a oba běhy jsem si nadmíru užil - běželo se mi lehce, jako bych ani v nohách neměl tu tisícovku. Nebo možná právě proto? 

Zejména středeční výběh mě zase nabil energií a sebedůvěrou, které budu před maratonem potřebovat asi pořádný vagón, neb jak jsem někde četl - půlmaraton je o nohách, maraton o hlavě. A každý takový výběh, kdy si s naprostým klidem, pohodou a lehkostí zaběhnu 13 kilometrů, kdy mě vůbec nic nebolí, kdy si krásně hlídám tempo, mě posune o kus blíž k té 42 kilometrů vzdáleně metě. 

Čas běží a Den D se blíží, Tak ještě pár takových příjemných běhů jako byl ten včerejší, abych si v neděli 9.října, až budu stát na Malém náměstí v Hradci, mohl v klidu říci - To dáš!!! Uběhl jsi 1000 kilometrů, uběhneš i maraton :-)

pondělí 19. září 2016

Do Českého Ráje, cesta příjemná je

zpíval kdysi Ivan Mládek. Mě v Českém Ráji v kempu na Branžeži vítá pořádný slejvák. Pro startovní číslo si jdu v pláštěnce, pod nohama mi čvachtá voda - to bude ale povedený půlmaraton, říkám si.


Ale vypadá to, že pořadatelé to měli se svatým Petrem dobře domluvené, protože po desáté hodině déšť ustává, a když se před dvanáctou řadíme v koridoru před startem, je již jen zataženo, teplota kolem 15 stupňů - ideální běžecké podmínky.

Můj první krosový půlmaraton, těším se jako malé dítě. Pro mě velká neznámá. Dosud jsem běhal jen městské půlmaratony po rovině po asfaltu, tohle bude něco jiného. Pořadatelé slibují členitou a zajímavou trať. Uvidíme, jen co zazní výstřel. :-)

První dva kilometry jsou po asfaltu po rovině přes vesnici Branžež, ta pravá divočina začíná teprve na začátku třetího kilometru. Úzká pěšina po kraji lesa, po nočním a ranním dešti pěkně rozbahněná, pole běžců dosud neroztrhané - nikdo z nás se nevyhne nějaké té kaluži či hlubšímu bahnu. Pak začíná pomalé dlouhé stoupání na asi nejvyšší bod trati. Takhle na počátku je to v pohodě, všichni to vybíháme v klidném tempu. Vedle mě běžec s krásným černým psem, pokud nám to dovoluje hladina kyslíku v krvi, povídáme si o radostech a strastech dogtrekingu.

Sbíháme dolů, kousek po příjemné lesní cestě a už jsme zpátky na asfaltu a vracíme se po hrázi rybníka ke kempu, odkud jsme před chvílí odstartovali, čeká nás tu první občerstvovačka. Potom krásný rovinatý úsek po písčité cestě borovým lesem, nad námi se tyčí pískovcové skály - nádhera! Přibíháme do vesnice Srbsko, kde se od nás oddělují ti, kteří se rozhodli běžet jedenáct kilometrů, všichni běžci kolem mě však pokračují dále po půlmaratonské trati. Krátký úsek po silnici, pak znovu vbíháme do lesa. Cesta pěkná, široká, profil se příjemně houpá chvilku nahoru, chvilku dolů. Ani jsme se nenadáli a už nám pořadatelka oznamuje, že máme za sebou 11 kilometrů. Díky členitosti trasy mám pocit, že mi to dnes ubíhá mnohem lépe než někde ve městě...

Na dvanáctém kilometru v Meziluží občerstvení, potom přichází asi největší zrada pořadatelů - prudký kopec nahoru. :-)  Chci udělat radost fandícím místním, tak se rozhoduji kopec vyběhnout, na vrcholu mám pocit, že jsem se ocitl v pásmu hodně řídkého vzduchu, mým plicím se nějak nedostává kyslíku. Naštěstí po téhle poťouchlosti následuje mírný kopec dolů, během kterého hladinu kyslíku obnovuji :-) Pak následuje pro změnu zase ostrý seběh dolů lesem, trošku to klouže, ale zvládám to bez jakéhokoliv zaváhání. Zato na následující louce, notně nasáklé deštěm, se párkrát zabořím do vody, jednou mi dokonce voda nateče do bot vrchem. S hanbou se musím přiznat, že se to neobešlo bez sprostého zaklení :-)

Po mírně se houpající cestě obíháme rybník a již jsme pod hradem Kost. Poslední občerstvení, , doplnit cukry a vodu a běžíme dál. Moc se mi líbí proběhnutí po nádvoří hradu Kost, zadní bránou zase rychle ven. Šestnáctý kilometr - to nám to dnes pěkně utíká!

V lese na 17.kilometru prudké stoupání, zpomaluji do chůze. Na vrcholu se opět rozbíhám, cesta stále mírně stoupá. Na devatenáctém přebíháme silnici, pořadatel nás povzbuzuje, že už to máme do cíle jen z kopce. Říkám si, že je to jen placebo, ale ukazuje se, že měl pravdu. Poslední dva kilometry opravdu vedou po rovince či z mírného kopce, po široké lesní cestě, jen semtam musíme oběhnout obrovskou kaluž. Běží se mi krásně, užívám si to. Poslední zatáčka, posledních 400 metrů a je tu cíl! Ještě rychlý sprint a mám to za sebou!

Úžasný závod, krásná trať, příjemné počasí, výborní pořadatelé - spolu s RunCzechem v Karlových Varech nejhezčí letošní běžecký zážitek! Dá-li Bůh, určitě si tenhle příjemný závod zařadím do kalendáře i pro příští rok!

Největší radost mám ale z toho, s jakou lehkostí a pohodou jsem tuhle docela náročnou trať zvládl - dobrý příslib pro maraton za tři týdny v HK? :-)


sobota 17. září 2016

Trošku běžecké matematiky

Každý běžec, co znám, a asi i většina těch, co neznám, si počítá a eviduje naběhané kilometry. Zejména v době různých běžeckých aplikací či běžeckých hodinek....


Přiznám se bez mučení - ani já nejsem výjimkou. Taky si počítám, respektive nechám si aplikacemi počítat naběhané kilometry. Ježíšek mi vloni přinesl běžecké hodinky s GPS, se kterými jsem maximálně spokojen. Do té doby jsem používal telefon s Endomondem, které není špatné, ale hodinky jsou lepší, pohodlnější, přesnější ....

Ale to jsem poněkud odbočil od tématu dnešního příspěvku. :-) Minulou neděli jsem měl naběháno za letošní rok 955 km - to je 45 km do rovné tisícovky, což byl prvního ledna takový můj tajný cíl :-) Tu jsem pojal nápad, že by bylo pěkné překonat onu tisícovku během nedělního Půlmaratonu v Českém Ráji. I začal jsem počítat - 45 km -21 km je 24 kilometrů, které musím naběhat do neděle. Pro mě žádný problém. V úterý jsem ukrojil z onoho koláče 13 km, ve středu při běhu ke Kocourovi dalších 9 km, na pátek nebo sobotu mi tedy zbyly pouhé dva kilometry - ideální pro poslední výběh před závodem! :-)

A tak tedy v pátek večer o půl osmé po neobyčejně horkém dni - údajně posledním horkém dni letošního roku - vyrážím od domu v Lukavici na pár posledních pohodových tréninkových kilometrů. Už je pořádné šero, ale pořád hodně teplo. To úplně první, co mě zaujme při výběhu, je obrovský Měsíc na východní obloze - těsně nad obzorem vypadá až neskutečně veliký a oranžový. První kilometr běžím do kopce - tady v Lukavici je to jedno, ať běžím kam běžím, vždycky začínám do kopce. Přibíhám k lesu, cesta přes les už je hodně tmavá, ale přesto odolávám a nezapínám čelovku - moje oblíbená disciplína poslední dobou. :-) Na druhém kilometru se obracím a běžím zpět, Měsíc už je na obloze výš a nepůsobí tak neskutečně. V lese je ještě temněji, už opravdu skoro nevidím pod nohy, naštěstí není cesta lesem dlouhá, Venku z lesa je vidět lépe, poslední dva kilometry z kopce si užívám, i dnes jsem to zvládl bez světla :-)

Celkem mám tedy na svém kontě 982 km, takže v neděli někdy na 18.kilometru půlmaratonské trati překonám tisícovku! I díky dnešnímu pětikilometrovému výběhu :-)

čtvrtek 15. září 2016

Kocour podruhé

Je až neuvěřitelné, jak rychle ten čas letí, hlavně přes léto! :-) Při pohledu do svého běžeckého deníčku zjišťuji, že jsou to již dva měsíce, co jsme naposledy realizovali Projekt Kocour, aneb velkolepý běžecký seminář nad orosenou sklenicí. 


Dobře si vědom toho, že je to letos nejspíše naposledy, co poběžím ke Kocourovi za denního světla oděn pouze v tričku a šortkách, rozhodl jsem si to pořádně užít a vychutnat. Při frekvenci našich setkávání to totiž příště bude již s čelovkou, reflexními páskami a v zimním několikavrstvém outfitu :-) O romantickém posezení na zahrádce před hospodou ani nemluvě....

Zatím je však ještě pořád teplo a světlo, takže vyrážím jen na lehko s lehounkým běžeckým batohem na zádech. Za startovní metu jsem dnes zvolil zahradu v Lukavici, protože trasa z Lukavice do Solnice je běžecky i svým okolím mnohem zajímavější, nejezdí zde žádná auta a zatím zde nestojí ani žádné tovární haly, na rozdíl od trasy z Rychnova.

Vybíhám krátce před sedmou, tradičně začínám výběhem na Slavěnku, kde se přede mnou otevře nádherný pohled do kraje pode mnou. Západnímu obzoru dominuje veliká červená koule zapadajícího slunce, za mými zády je již vidět veliký měsíc. Sbíhám v poklidném tempu směrem na Kvasiny, kopíruji vlastně svou nedělní ranní trasu. 

Denního světla rychle ubývá obzor je zbarven nádherně do oranžova, viditelnost je naprosto úžasná, Orlické hory vidím jako na dlani. Na pátém kilometru odbočuji směrem na Kvasiny a přímo přede mnou jsou vidět dokonce i Krkonoše tak jasně jako již dlouho ne. Krásný večer! Když jsem přiběhl do Kvasin, byla již skoro tma. Obíhám Škodu Auto, po polní cestě k solnickému hřbitovu a již jen závěrečný kopec dolů ke Kocourovi. Krásných příjemných pohodových 9 kilometrů.


Večer je stále krásně teplý, takže sedíme venku a užíváme si skoro letní pohody. Příště už bude vše jinak! :-)

středa 14. září 2016

První čelovka podzim nedělá?

Kombinace nezvykle horkého září a rychle se zkracujícího dne s sebou přináší zajímavé běžecké zážitky a paradoxy.


Jak už jsem psal, můj tradiční nedělní ranní běh jsem začínal ještě skoro za tmy a doběhl za pořádného letního vedra, dnešní večerní výběh se nesl v obráceném gardu. Vybíhal jsem po sedmé hodině večer, kdy se slunce již sklánělo k západu, ale stále bylo ještě hodně horko.a doběhl jsem za úplné tmy.

Ano ano, již je načase vytáhnout ze svého běžeckého trezoru reflexní pásky, blikačky a čelovky, neboť zanedlouho tu máme rovnodennost, po které noc převezme svou pomalou a neúprosnou vládu nad běžcovým životem. Dnešní běh byl onou pověstnou první vlaštovkou. Vybíhám tedy ještě za světla a tepla, obého začalo v průběhu běhu postupně ubývat. Zatímco ochlazování bylo příjemné a úplně jsem na sobě cítil, jak se mi běží lehčeji a lehčeji, úbytek světla ve mě evokoval vzpomínky na podzimní a zimní výběhy. Nicméně běh času nezastavíme a tak jsem si v průběhu běhu zapnul LED-blikačku, abych byl vidět a celou dobu jsem myslel,na okamžik kdy už z kapsy vytáhnu čelovku. A celou dobu jsem ten okamžik oddaloval - ještě si čelovky jako své nerozlučné společnice užiji dost a dost. Dokud jsem běžel po asfaltu, bylo to v pohodě, protože asfalt je světlejší. Ale jakmile jsem opustil pevnou asfaltovou cestu a běžel polní cestou, zdálo se, že se bez čelovky neobejdu, pokud tedy nechci riskovat nějaký ten vymknutý kotník.

V tom okamžiku jsem dostal milého spojence - přestože do úplňku ještě pár dní zbývá, světlo vyšlého měsíce  osvětlovalo krajinu natolik, že jsem viděl, kam šlapu a dnešní běh jsem tedy dokončil, aniž bych musel čelovku vytáhnout. Ale kolik takových běhů ještě bude?  Podzim je zkrátka tu, i když podle rtuti na teploměru to tak zatím nevypadá. 

neděle 11. září 2016

Nedělní kopečky

Po uherských rovinách přišly opět na řadu naše české kopečky.


Na dnešní neděli jsem si naplánoval poslední delší výběh před nedělním Českým Rájem.  A protože na dnešek předpovídají horké letní počasí, volím opět ranní běh. Vstávám krátce po páté hodině, v tichosti se oblékám v koupelně, abych nerušil zbytek rodiny, v koupelně se i krátce nasnídám a ve tři čtvrtě na šest vybíhám. 

Venku je skoro ještě tma, východní obzor dává tušit nový den, ale ještě svítí pouliční osvětlení. Všude je klid, nepotkávám živou duši. Volím poklidné tempo, je to koneckonců trénink na maraton, který poběžím jedině poklidným tempem :-)

Jsem na Slavěnce nad Lukavicí, obloha na východě je plná nádherných červánků, slunce zatím nikde. Seběh alejí směrem na Kvasiny, v zatáčce odbočuji na Příčnici, pro změnu mírné stoupání - v Maďarsku by to byl nejspíš prudký kopec :-) Na křižovatce nad Lukavicí odbočuji doprava směrem na Černý les a Kvasiny, v nohách 4 kilometry, před sebou krásné táhlé klesání. Teprve když jsem skoro až v Kvasinách, objevuje se na východní obloze Slunce.

Probíhám Kvasinami, obíhám škodovku, které to v tom ranním světle dokonce i trošku sluší - fuj, co to plácám! :-) Kolem solnického nádraží, přes parkoviště, po polní cestě do Solnice ke hřbitovu a dolů ke kostelu, který obíhám. Naproti hospodě u Kocoura, kde se konává naše běžecké soustředění, odbočuji doleva podél řeky Bělé. Stále všude lid a mír - nádhera! Ani jsem se nezmínil, že dnes běžím bez hudby i bez audioknih, bylo by škoda kazit si tohle nádherné ranní ticho!

Přebíhám kruhový objezd na konci Solnice a běžím směrem na Litohrady. Vzadu za mnou začaly zvonit zvony na kostele v Solnici - to mají tedy mši pěkně brzy! Nejsem tedy sám, kdo v neděli vstává brzy :-) Slunce již vyšlo úplně a je krásné letní ráno, příroda kolem mě, cítím se skvěle. Na kraji Litohrad odbočuji doleva a běžím směrem k hlavní silnici mezi Rychnovem a Solnicí. Po kilometru jí přebíhám - na dohled ani auto - a pokračuji po cyklostezce do Lipovky. Jsem na 13.kilometru a mám před sebou nejprotivnější, byť ne asi největší stoupání dne. Odbočuji doleva směrem na Lukavici, běžím kolem fotovoltaiky, přes koleje dál k lesu. Stoupání mám šťastně za sebou, teď už jen posledních pohodových několik kilometrů!

Nad Lukavicí je křížek, který si vždycky musím dvakrát oběhnout - takový můj soukromý rituál. Sbíhám z dlouhého kopce dolů k lukavické škole, Slunce už začalo hřát naplno a je slušné vedro, přestože je teprve půl osmé. Poslední kilometr a půl a jsem šťastně doma, v nohách příjemných 18 kilometrů, a asi 320 výškových metrů - jaký to rozdíl oproti Kecskemetu! :-)

V klidu se vydýchávám a těším se na sprchu. Cítím se skvěle, trénink se vydařil. Až budu v zimních plískanicích vzpomínat na krásy léta, bude tenhle výběh mezi prvními, na které si vzpomenu.

středa 7. září 2016

Poprvé přes

Další maďarská mise. Další odpoledne na hotelu. Zalézt do postele s knížkou? Podívat se na nějaký film? Jít do hospody či do baru? Ne, jde se běhat!!!


Obzvláště pokud se jedná o zemi běhu tak zaslíbenou jako je Maďarsko. Navíc dnes mi přeje i počasí, je příjemně, lehce přes dvacet stupňů a fouká mírný větřík. Krátce před šestou se tedy oblékám do běžeckého a vyrážím do terénu.

Jak už jsem psal, mám tu svůj městský okruh kolem parku, který má kolem sedmi kilometrů a tak jsem rozhodnutý dát si tyto okruhy tradičně dva, byť někde vzadu v hlavě mi poblikává myšlenka na to dát si okruhy tři a zaběhnout si tak tréninkový půlmaraton :-)

Vybíhám v lehkém tempu, byť na zdejší rovině není opravdu problém držet si tempo 5:40 minut na kilometr. Běží se i krásně, první okruh zvládám lehce a v pohodě a tak vybíhám do druhého kola. Slunce se pomalu sklání k západu a ozařuje krajinu oním úžasným oranžovým světlem. Ve druhém okruhu začínám potkávat větší množství běžců - mírné ochlazení a krásné počasí asi vylákaly nejen mě :-)

Kolem desátého kilometru začínám lehce korigovat tempo a představa o zaběhnutém půlmraratonu či dokonce ještě o trošku více není zase až tak nereálná. 

Čtrnáctý kilometr. Probíhám kolem hotelu a vidina sprchy a něčeho k pití je tak lákavá! Však to  není žádná ostuda uběhnout 15 kilometrů, ne? Dokončím okruh a uvidím. Patnáctý kilometr. Čas rozhodnout se. Běží se mi fajn, slunce už skoro zapadlo a večerní chlad je tak příjemný! Jdu do toho, dám třetí kolečko! Stále potkávám spoustu běžců. Čekám krizi, tak důvěrně známou ze všech předchozích půlmaratonů. Sedmnáctý, osmnáctý kilometr bývá kritický. Ale krize nikde. Začínám cítit, že bych si dal nějaké cukry, ale pořád se mi běží dobře. Dvacátý kilometr. Už se setmělo, Blížím se zpět k hotelu. Právě před hotelem protínám pásku pomyslného půmaratonu, ale chci dokončit ještě okruh a trošku tak posunout svůj osobní rekord. Nikdy jsem neběžel více jak půlmaraton, tohle je má premiéra přes. 

Poslední stovky metrů. Sleduji hodinky, jak se ukazatel vzdálenosti blíží k dvaadvacítce. A najednou je to tady! 22,03 kilometrů! Nádhera! Endorfiny jak blázen! Dokázal jsem to! A nejvíc mě těší, s jakou lehkostí - paráda! 

Teď ještě přidat dalších dvacet kilometrů a maraton je v kapse ::-) To byl dobrý vtip na závěr, že? :-)

neděle 4. září 2016

Nedělní zaspávání

Den se nám bohužel zkracuje a tak si již nemohu příliš dopřávat luxusu vstávat brzy ráno v pět a za světla si jít pěkně zaběhat. Pokud k tomu ještě připočtu trable s budíkem, je o tréninkový průšvih postaráno.


Již dvě neděle po sobě si chystám na opravdu dlouhý nedělní výběh přes dvacet kilometrů. Plán je vždycky stejný - vstanu v pět, o půl šesté vyběhnu, v osm jsem doma a můžu pilně a s nadšením plnit své rodinné, převážně zahradnické či stavební úkoly :-)

Jenže minulou sobotu večer jsem byl tak utahaný po sobotní práci, že jsem usnul dříve než jsem si stihl nařídit budík, výsledkem čehož bylo probuzení "až" v šest ráno. Celý harmonogram se mi tedy o hodinu posunul a já byl nucen výběh zkrátit pouze na 13 kilometrů.

Tuto sobotu večer jsem si dal pozor, budík nařídil. Probudil jsem se dokonce deset minut před budíkem. Venku tma jak v pytli. Budík jsem vypnul, abych nerušil rodinu, jenže jsem udělal tu hloupost, že jsem hned nevyskočil, ale na těch deset minut si ještě vlezl do postele. Výsledek jistě uhádnete - znovu jsem usnul a vzbudil se o půl sedmé.

Takže opět změna plánu a zkrácení trasy, tentokrát na dvanáctku kolem Lukavice. Nakonec se to ukázalo jako docela rozumný krok, protože když jsem dobíhal, bylo již velké horko a určitě by to nebyl ten správný běžecký zážitek.

Na běh nad dvacet kilometrů si tedy budu muset opět počkat. Bohužel? Bohudík? Uvidíme...

čtvrtek 1. září 2016

Chvála podzimním večerům

Celé léto jste zde mohli číst nadšené ódy na vstávání za kuropění, vlahá letní rána, malebné východy slunce, teď na podzim zde zřejmě stále častěji budete číst stejně nadšené ódy na vlahé večery, krásy západu Slunce a podobně - je to vývoj :-)


Souvisí to samozřejmě s tím, že se nám zkracuje den, takže jak brzy ráno, tak pozdě večer už na nás čeká strašák tmy. A taky s tím, že rána přestávají být vlahá, ale začínají být pěkně studená, takže vlahé počasí se nám stěhuje více do večerních hodin. 

Ale dosti rozumových analýz - včera večer jsem se vydal na svou pravidelnou dávku kilometrů po návratu ze zahrady o půl osmé večer, kdy již pominulo odpolední vedro a nastal příjemný večer ozařovaný oranžovou září zapadajícího slunce, k tomu lehký větřík - ideální běžecké podmínky pro podávání ideálních běžeckých výkonů. První část běžím se synem a pěkně jsme se do toho opřeli - o 30 s na kilometr rychleji než zde běhán sám. Tempo držím i poté, co se syn obrací směrem k domovu, já běžím směrem na Končiny a kochám se krásnými barvami večerní krajiny, všude ticho, klid a mír. 

Jen se nesmím zbytečně zdržovat, protože slunce zapadlo před nějakou dobou a na kraj kolem padá větší a větší soumrak. Na sedmém kilometru se tedy obracím k domovu, tma houstne, ze světla zbývá již jen tenký oranžový pásek na západním obzoru. Dokud běžím po asfaltu, vidím ještě dobře, jakmile však odbočuji na trávou zarostlou polní cestu, nevidím skoro nic a běžím skoro po paměti :-)  Trénink na podzimní a zimní noční výběhy :-)

Do bezedné jámy nepadám, kotník si nevymykám a již vidím světla Rychnova, konec mého běhu již osvětluje bezpečné sodíkové osvětlení. V půl deváté jsem po necelých 11 kilometrech doma, venku již je tma úplná - kdeže jsou červencové večery se světlem do deseti? :-) 

Pocit z běhu výborný, zřejmě začnu běhat častěji večer než ráno - ranní běhy si nechám zřejmě jen na víkend. Je to holt vývoj! :-)