pátek 29. července 2016

V pátek v pět

Rozhodl jsem se svůj experiment s ranním běháním rozšířit o kombinaci s pracovním nasazením v zaměstnáním. Takto to přece dělají všichni správní američtí filmoví hrdinové, že si jsou ráno před prací zaběhat, zaplavat nebo zahrát squash a poté čerstvě osprchovaní a voňaví vyrážejí do soudních síní nebo do vedení obřích firem řídit běh světové ekonomiky.


Nechám stranou, jaká je realita nejen ve Spojených Státech, ale i u nás O pravdivosti a autentičnosti hollywoodských scénářů nemám valné iluze. Přesto jsem se onen model pokusil vyzkoušet i u sebe. Leč na rozdíl od amerických právníků mám pracovní dobu od sedmi, tudíž jsem tomu musel přizpůsobit i svůj denní režim. A tak mi v pět ráno slabě zavibroval budík. Byl to boj, ale nakonec vítězný. Dodává mi to mírného sebevědomí, neb silně pochybuji, že by filmový Brad Pitt nebo George Clooney obdobnou oběť učinili. Lehce snídám a před šestou vyrážím do přírody. Jeden klad oproti předchozím výběhům z tohoto týdne to má - je příjemný chládek, běží se mi dobře. Běžím svou obvyklou trasu na Končiny a zpět. Tuhle trasu mám asi nejraději - první 4,5 kilometru běžím pořád do mírného kopce, takže běžím pomaleji a v poklidném tempu se zahřeji. Na Končinách se obracím zpět a teď již skoro celou cestu běžím z mírného kopce dolů. Nejvíc se mi vždycky líbí úplný konec, kdy běžím pěknou polní cestou směrem k rychnovské Bille, kde obvykle končím.

Běží se mi dobře a tak si trasu trošku protáhnu, takže do cíle u Billy přibíhám právě v sedm hodin. Volným tempem vyklusávám domů, dávám si sprchu a vyrážím do práce - taktéž po americku autem :-). Nakonec jsem v práci o půl osmé. A plný energie se vrhám do víru pracovních povinností. Určitě to ještě někdy zopakuji - definitivně jsem propadl kouzlu ranního běhání! :-)

čtvrtek 28. července 2016

Klid před bouří

Předpověď počasí na dnešní den byla neuvěřitelně bouřlivá, všechny zpravodajské servery se předháněly ve varování před silnými bouřkami. V poledne cestou na oběd obrovské dusno dávalo těmto varováním za pravdu. Odpoledne se pak zatáhlo, párkrát zabouřilo, spadlo pár kapek a bylo po všem. Obloha v dálce byla však i nadále zatažená těžkými mraky. 


Za této meteorologické situace jsem se rozmýšlel, zda a kdy půjdu běhat. Mám za sebou běh ve sněhové vánici, v mlze, na ledu, za deště i za ohromného vedra, ale prudká bouřka, která na vás nenechá nit suchou zatím v mé sbírce běžeckých zážitků chybí. Risknu to? Deště se nebojím, nejsem z cukru, ale přece jen běžet hodinu v prudkém lijáku nesplňuje tak úplně mé představy o krásně stráveném podvečeru. A tak pravidelně kontroluji meteoradar i předpovědi, kombinuji to s pohledem z okna až se nakonec v šest večer rozhoduji, že ven přece jen vyrazím.

Je zataženo, dusno, černé mraky ze tří světových stran. Volím pomalejší tempo, i tak ze mě leje, ale cítím se lépe než v pondělí, kdy bylo na můj vkus opravdu hodně teplo. První půlka mé trati vede do kopce, na 4,5 kilometru se obracím a běžím zpět. A tu se do mě opře silný vítr, který jsem měl celou dobu v zádech a začne mě příjemně ochlazovat. A v kombinaci s kopcem dolů se mi najednou běží mnohem lépe, postupně zrychluji a běh si užívám. Kromě sledování mraků na obzoru totiž ještě poslouchám napínavou audioknihu, takže jsem v cíli rychleji než jsem čekal. Temné mraky stále zůstávají pouze na obzoru a já mám za sebou svůj dnešní výběh. V klidu před bouří. Která nakonec ani nepřišla. 

středa 27. července 2016

Nový začátek

Normálně vždycky dlouho přemýšlím, jaký název dám svému příspěvku a dnes mám na výběr hned dva, které spolu tak nějak souvisí - Nový začátek a Měsíc poté.


Je pondělní večer a já po více než týdenní dovolenkové přestávce obouvám běžecké boty a za teploty vzduchu vyšší než vysoké vybíhám na krátké kolečko kolem Lukavice a proč bych to nepřiznal - neběží se mi dobře. Už jsem tu psal o běhu a endorfinech, dneska to nějak nefunguje, spíše si s přibývajícími kilometry připadám vyčerpanější a vyčerpanější. Běžím bez hudby a tak si v myšlenkách analyzuji, co je příčinou toho, že se mi dnes běží tak obtížně, že ze mě leje, nedokážu se dostat do toho správného temp a pohody, funím jak parník a těším se, až to budu mít vše za sebou.

Opravdu za to může ten týdenní tréninlový výpadek? Nebo teplota atakující 27 stupňů? Nebo jídlo? Pitný režim během horkého dne? A najednou to mám! Dnes je to přesně měsíc od toho žhavého olomouckého půlmaratonského večera!! Že by se historie opakovala a mě je souzeno protrpět si každého 25. v měsíci? :-) Uvidíme za měsíc! :-)

pondělí 25. července 2016

Dovolenkové běhání

Týden dovolené pod stanem na vodě mimo domov, ideální příležitost opustit zaběhané stereotypy,  zaběhat si někde jinde, poznat jiné běžecké trasy... nebo ne?


Vyrazili jsme s rodinou na letní dovolenou za krásami České Kanady a na Vltavu. A tak jsem si plánoval, jak toho využiji, jak si zaběhám podél Vltavy, jak opustím zaběhané stereotypy nejen v práci a domácnosti, ale i v běhání. Už jsem měl připravený i titulek příspěvku - Můj Vltava Run :-)Jenže jsem se lehce přepočítal - program dovolené jsem naplánoval docela akční - dopoledne vždycky nějaké turistika, odpoledne na vodě, k tomu ještě převoz aut, takže  mi  na běhání zase až tak moc energie nezbývalo. 

Běžecký výsledek mé dovolené 
  • sedmikilometrový běh kolem jihočeského rybníku Komorník ve Strmilově -  dobrovolný a pěkný 
  • běh z hradu Landšejna pro auto na parkoviště v lese -   nedobrovolný, pršelo a tak jsem se nabídl, že bude lépe, zmokne-li jeden běžec než celá rodina. :-)

Zkusím to brát z té lepší stránky - byla to i běžecká dovolená a prostor pro regeneraci. Teď s koncem dovolené, nástupem do práce a tak, se do toho zase pustím naplno! :-)

čtvrtek 14. července 2016

Endorfiny nadevše

Čas od času mi někdo položí otázku, proč vlastně běhám a co mi to přináší? 


Odpovědí je celá řada:
  • Odreagování se od práce, vyčištění hlavy
  • Kondice a zdraví
  • Snaha překonat sám sebe
  • Běhání je cool
  • Běžci jsou bezvadná parta
  • Závislost na endorfinech
A právě o tom posledních bych se chtěl dneska zmínit, Endorfiny jsou úžasná věc, potvrdí vám každý, kdo sportuje. Vyzkoušel jsem více sportů, ale u běhu prožívám příval endorfinů nejintenzivněji. Ten pocit, když doběhnu a celé mé tělo se doslova koupe v endorfinech, ten je prostě skvělý a nádherný!

Jen jsou ty endorfiny pěkná potvora, jako každá droga - člověk musí makat víc a víc, aby na ně dosáhl. Vždycky mám při běhu nebo po doběhu skvělý pocit, ale ta opravdová euforie se dostaví jen občas - daň za trénovanost :-) Proto si vždycky moc užívám, když takový běh přijde. A zrovna dnes jsem si zase jeden takový běh vychutnal - naordinoval jsem si devět kilometrů s postupným zvyšováním tempa - vyběhl jsem pomalu a jak jsem běžel, tak jsem lehce zrychloval až jsem do cíle skoro uháněl. A endorfiny se objevily v plné síle! Nádhera! Vždycky mi to dodá energii do dalších běhů! Ať žijí endorfiny!!

Projekt Kocour

Tak dneska mi dalo asi nejvíc práce vymyslet nějaký smysluplný nadpis článku. Den pro Kocoura? Běh za Kocourem? Kocourobraní? Kocouří běh?


Proč tam mám pokaždé toho Kocoura s velkým K? Vysvětlení je prosté - i my běžci jsme společenští lidé a čas od času zatoužíme po kontaktu s jinými běžci, po výměně běžeckých zkušeností, diskuzi o posledních trendech v běžeckém sportu a podobně. A ač to tak nevypadá, tak i my si občas dáme nějaké to pivko. A odtud už je jen kousek ke vzniku projektu Kocour.

Představte si situaci - dva běžci kamarádi bydlí ve dvou rozličných, byť ne příliš  geograficky vzdálených lokalitách a čas od času si chtějí vyměnit své běžecké dojmy a zkušenosti u orosené sklenice. Co dělat? Běžec A přijede do místa pobytu běžce B a jdou spolu na pivo, přičemž běžce A poté čeká mnohdy strastiplná doprava veřejnou dopravou domů. Či nedejbože je potřeba dokonce do Projektu zapojit manželku C, která pro běžce A přijede autem!  Nebo přijede běžec B do místa pobytu běžce A a situace se opakuje, snad jen s vyjímkou, že manželku C vystřídá manželka D.  A nebo, a v tom spočívá genialita projektu Kocour, si oba běžci vyberou neutrální místo k setkání zhruba uprostřed a aby to bylo stylové, oba na toto místo setkání doběhnou, čímž si zároveň splní i své denní tréninkové dávky. A pokud se náhodou ona neutrální půda jmenuje restaurace U Kocoura, je myslím jasné i kódové označení celého Projektu :-)

V úterý večer tedy opět po čase nastal onen Den K a my se rozběhli ke Kocourovi. Běh byl příjemný, klidný, byť jsem si jej okořenil jedním dlouhým táhlým kopcem a Matka Příroda jej navíc okořenila dusným počasím. Dvě hodinky jsme v klidu poseděli, popovídali si, naplánovali další i akce i další termín setkání v rámci Projektu a po desáté večer jsme se odebrali na zastávky autobusu, abychom se teď již jako normální občané odebrali do svých domovů prostřednictvím veřejné dopravy - ruku na srdce - s pivem v žaludku se špatně běží! :-) 


neděle 10. července 2016

Běžecké puzzle

Rád běhám nové trasy, objevuji cesty a cestičky, co jsem ještě neběžel a podle toho, jak se mi líbí, tak je zařazuji do svých pravidelných tras a okruhů.


Tohle kouzlo z objevování nového máme my lidé v povaze, vždycky je to pro mě zvláštní pocit běžet někudy, kudy jsem ještě neběžel, byť tu trasu třeba znám z pěší procházky nebo i autem. Když běžím někudy poprvé, je to důvěrnější seznámení s terénem - při běhu poznáte každý kopeček, lépe si prohlédnete krajinu kolem sebe, vnímáte zvuky a vůně kolem sebe...

Ale nelze jen objevovat neustále nové trasy, po čase máte okolí více méně prozkoumané a pokud nechci provozovat americký jogging, tj. že si zajedu někam autem, pak mi nezbývá než si jednotlivé výběhy ozvlášťnovat skládáním tras. A tak si při výběhu skládám trasu jako puzzle podle toho, kolik bych chtěl uběhnout kilometrů, jestli se  mi chce běžet do nějakého zvlášť vydatného kopce, jestli mi nevadí, že si některý úsek dám třeba dvakrát tam a zpět...

Dnes ráno jsem se probudil velmi brzy, ještě před pátou a protože jsem se cítil vyspaný a čerstvý, vylezl jsem, nasnídal se a již ve tři čtvrtě na šest jsem vyběhl - můj osobní rekord! A protože jsem si chtěl zaběhnout tak 13 kilometrů, skládal jsem si v hlavě svou dnešní trasu - někam jsem doběhl, pak jsem si jeden úsek dal 2x tam a zpět, pak jsem se obrátil zpět k domovu, ale protože mi chybělo ještě tak půl kilometru, udělal jsem si ještě menší odbočku a klaplo to akorát. V sedm jsem byl doma a teď již v klidu a pokoji sepisuji svůj dnešní blog a popíjím ranní kávičku! Ať žijí puzzle!

sobota 9. července 2016

Ranní ptáče dál doskáče

Jakže, on má dovolenou a přesto vstává v 5:40, aby se nasnídal a šel si zaběhat? Ten člověk musí být blázen! řekne si určitě celá řada z vás.


Jenže tak to není. Dovolená nedovolená, stejně se budím každý den krátce před šestou, je pak jen na mě, jestli tohoto okamžiku využiju a vyskočím z postele nebo se otočím na druhý bok a spím. Včera jsem měl docela plný program, i když dovolenkový. A tak jsem tedy čile vyskočil v 5:40 z postele - mezi námi, čile to nebylo, ale zná to lépe, ne? :-) Lehce jsem se nasnídal a zatímco o půl sedmé má nebohá manželka vyrážela do pracovního procesu vytvářet nějaké ty hodnoty, já vyrazil do kraje kolem Rychnova ukrojit zase pár kilometrů z tréninkové přípravy. Dnes jich bylo konkrétně devět, po půl osmé jsem byl doma a po krátké sprše jsem mohl plný energie po ranním běhu začít plnit svůj program, který byl tak rozsáhlý, že jsem si ho musel napsat do telefonu a odškrtávat, abych na něco nezapomněl. :-)

Jak už jsem psal dříve, nakonec jsem rannímu běhání přišel docela na chuť, obzvlášť teď přes léto a tak jedinou neznámou zůstává, jak to budu s ranním během dělat až začnu po dovolené zase chodit do práce? 

pátek 8. července 2016

Běžec mezi cyklisty

Nejen chlebem živ je člověk, říkali předkové. Nejen během živ je běžec, dodávám skromně já.


Ve sklepě mi tiše koroduje a pokrývá se vrstvičkou prachu stroj, jež kdysi, na konci 20.století, patřil snad mezi to lepší, co se v oblasti trekingových kol vyrábělo, leč běh času neúprosně zapracoval i v této oblasti a z mého kola se proti mé vůli stal veterán. Možná i to je důvod, proč jej ze sklepa vyvážím provětrat se a zbavit se oné patiny z prachu jen jednou za čas a to většinou jen když jedu večer zalévat zahradu a probudí se ve mě mé ekologické já, nabádající mě k tomu nechat doma auto a ušetřit tak světu nějaké ty uhlíkové emise navíc.

Kromě těchto příležitostných zahradnických vyjížděk si jednou za rok řeknu, že ta cyklistika není zase až tak špatný sport, vyvezu svého stařečka na čerstvé povětří a zajedu si na Vochtánku na pivko. Vochtánka je malebné místo pod hradem Potštejnem na břehu Divoké Orlice, Pro čtenáře neznalého našeho kraje se tu nalézá westernový kemp s indiánskými tee-pee a malebnou hospůdkou. A sem mě vždy tak jednou za rok zaveze můj stroj, posedím zde, pokochám se romantickým  údolím, vypiju si jednu Plzeň a vydám se zpět neméně romantickým údolím Divoké Orlice do Častolovic a odtud zpět do Rychnova.

A tak i dnes jsem neodolal nádhernému slunečnému, byť stále ještě chladnějšímu počasí a vyrazil. Překonav při tom pár kopečků i pár příjemných sjezdů, přebrodiv či lépe po mostě překonav tři řeky - Kněžnou, Zdobnici a Divokou Orlici -  vychutnal jsem si v letní pohodě své jedno pivko a jel zase domů, jako pozůstatek mi zbyly hezké vzpomínky, jedna fotka, záznam v Endomondu a bolavý zadek. Že by toto byl ten pravý důvod, proč mé kolo zapadá prachem zatímco já dávám přednost běhu? 


čtvrtek 7. července 2016

Podzimní běh Mistra Jana

Tak včerejší výkon s ranním vstáváním a ranním výběhem jsem nezopakoval.


V 5:40 jsem byl sice vzhůru, ale jakási neznámá síla mě přinutila otočit se na druhý bok a spát dál. Na běh jsem však nezapomněl - Mistru Janovi z Husince by mohlo přijít líto, že jsem během uctil jeho dva svaté předchůdce a na něj bych zanevřel, tak jsem si byl zaběhat až večer. Navíc jsem neběžel sám, ale vytáhl jsem i nejstaršího syna! 

Dali jsme si lehkých necelých šest kilometrů kolem Rychnova, cestou jsme si popovídali a domů doběhli naprosto čerství a skoro odpočatí. Počasí však vůbec neodpovídalo začátku července - slunce svítilo jasně z modré oblohy poseté tu a tam bílými obláčky a la Simpsonovi, ale bylo chladno a foukal silný studený vítr. Klidně bychom v tom větru mohli pouštět draka. Měl jsem pocit, jakoby byl podzim a ne vrchol léta. Takže to byl Podzimní běh Mistra Jana a hotovo! :-)

úterý 5. července 2016

Den svatého Cyrila a Metoděje

Na den slovanských věrozvěstů svatého Cyrila a Metoděje vstal možný budoucí maratonský hrdina ze svého lože již za kuropění aby lehce posnídav chutné a lehké leč přesto vydatné stravy obul své zázračné sedmimílové opánky a vyrazil vstříc novému dni.


Tak tenhle výrok se určitě nikde v žádné kronice neobjeví, ale slavnostnost a starobylost dnešního svátku mě inspirovala k tomu archaicky znějícímu úvodu. Řečeno mluvou 21.století jsem si dnes nařídil budík na 5:40, opatrně, abych nevzbudil klidně a spokojeně spící rodinu jsem posnídal ovesnou kaši a banán, zapil to vodou a v 6:30 jsem obul své běžecké boty a vyrazil jsem do okolí Lukavice přivítat nový den troškou toho sportu. Je hloupost tvrdit, že jsem viděl zrod nového dne - Slunce již bylo vysoko na obloze a zářilo z modré oblohy, vzduch byl ještě vlahý až chladný, pofukoval jemný větřík - ideální běžecké podmínky. Jaký to rozdíl oproti večerním výběhům, kdy zvláště v létě bývá příliš teplo nebo dusno až k zalknutí. Jako bonus k dnešnímu krásnému svátečnímu ránu byl nádherný výhled na panorama Orlických hor i na vzdálené Krkonoše na obzoru. Běželo se mi lehce, i  když jsem si dnes do itineráře zaplánoval pár nezbytných kopečků. Po 11 kilometrech a sprše jsem již v osm hodin seděl na terase u naší chaloupky a vychutnával krásné letní ráno! :-) Jaká nádhera!

 Musím se však přiznat, že cestu k rannímu běhání jsem si hledal hodně těžce - vloni jsem byl běhat ráno pouze několikrát a nikdy to nebylo ono - běželo se mi těžce, neměl jsem energii nebo naopak jsem byl plný po snídani. Při posledním ranním výběhu loni v srpnu jsem si pak zranil koleno natolik, že jsem dva a půl měsíce nemohl běhat a přišel o dva podzimní půlmaratony. Takže není žádný div, že jsem měl z ranního běhání lehký podvědomý strach. Ke změně názoru mě přivedla racionální úvaha v souvislosti s tréninkem na maraton - jak naběhat potřebné objemy a přitom neohrozit rodinný život? A jak vůbec běhat v horkých letních dnech? Na obě tyto otázky je jen odpověď - běhat ráno. A tak jsem trošku experimentoval se snídaní, časovým odstupem od snídaně a tak a výsledek je mimo jiné i dnešní ranní běh.  Jako příjemný vedlejší efekt ranního běhu pak je pocit, že už dnes nemusím myslet na běh! :-) Ať žije ranní běhání!

pondělí 4. července 2016

Běh s Oldřichem z Chlumu

V lidském životě jsou dny, které se vám vryjí do paměti svou neopakovatelností, ať již v tom dobrém či zlém smyslu. A pak jsou dny, které vám v paměti neutkví, byť si můžete opakovat sebevíce, že každý den je neopakovatelný, každý den je zázrak a podobně. 


Se během je to podobné - jsou výběhy, na které se pamatuji i po létech - výběhy s nádherným západem Slunce či naopak při jeho východu, výběhy v hrozném vedru či naopak v dešti a zimě. Pamatuji si na jeden běh z letošní zimy, kdy byla tma a k tomu taková mlha, že jsem pomalu nevěděl, jestli ještě běžím po asfaltu nebo už příkopem. Loňskou zimu zase bylo takové náledí, že jsem se musel potupně vrátit domů a své kilometry si odkroužit na fotbalovém stadionu. Loni v létě mě zase při běhu přepadl bouřka, takže mi čvachtalo v botách, když jsem doběhl. 

Pamatuji si taky výběhy, kdy běžím nějakou novou trasu, zkouším jiný okruh nebo běžím ten samý, ale v opačném směru. Je v tom vždycky takové nové objevitelské kouzlo. Nebo si velice dobře pamatuji výběhy, kdy se mi běželo obzvlášť skvěle, kdy jsem si zaběhl nějaký pozoruhodný čas nebo rekord nebo jsem vyběhl na nějaký kopec v okolí, který ve mě budil respekt a přesto jsem jej zdolal. A taky si pamatuji výběhy, kdy se mi běželo opravdu špatně - bylo moc horko nebo naopak veliká zima. Letos v lednu jsem se nepodíval na teploměr když jsem vybíhal a teprve když jsem se vrátil promrzlý, protože jsem si ještě ke všemu zapomněl doma rukavice, jsem zjistil, , že bylo mínus deset. Pamatuji si výběhy, kdy jsem se málo najedl a pak mi došly cukry a nebo jsem se naopak najedl moc nebo jen chvilku před během a pak jsem běžel s pocitem, že mám v žaludku cihlu.

A pak jsou na druhou stranu běhy, a těch je většina, které mi v paměti nějak obzvlášť neutkví - počasí je takové normální, trasa většinou jedna a ta samá, tempo také průměrné, nic mimořádného se při běhu neděje, zkrátka výběh, kterému je souzeno stát se pouze číslem ve statistice Endomonda. Objemový trénink. Položka v tréninkovém plánu. A přesně takový byl i včerejší večerní výběh - počasí pod mrakem, teplota kolem dvaceti stupňů, mírný větřík, osvědčená trasa na Končiny a zpět přes pole k Bille, tempo spíše odpočinkové - takových běhů už mám za sebou hodně. A tak když  bych si měl vzpomenout na něco zvláštního, bude to nejspíš běh s Oldřichem z Chlumu a audioknihou Adventní kletba, která se odehrává v zimě na hradě Krašově nad dnešní Berounkou. Na tomto hradě jsem byl několikrát a považuji to za jedno z obzvlášť magických míst u nás. A tak jsem běžel a poslouchal, jak se hlavní hrdinové a hlavní padouši prodírají hlubokým sněhem a halí se do kožichů před pronikavým ledovým větrem, poslouchal jsem, jak Oldřich z Chlumu trpělivě skládá střípek ke střípku až nakonec celou záhadu vyřeší, lumpové jsou po zásluze potrestáni panoš Ota znova získá nějaké to vítězství u žen, no  a já jsem v cíli.

sobota 2. července 2016

Dva tvoří společnost

Člověk je tvor od přírody společenský a tak není divu, že i při běhu vyhledává společnost jemu podobných tvorů.A když není na blízku žádný běžec, musí vzít zavděk i cyklistou. Či cyklistkou?


Přestože jsem tvor otevřený a společenský, povětšinou bohužel běhám sám. Někdy jsem rád sám, zejména pokud mám za sebou náročný den a potřebuji si vyčistit hlavu. To pak vyrazím sám, většinou i bez muziky a běžím a poslouchám zvuky přírody. Nebo při ranním běhu - celá rodina spí,spí i většina spoluobčanů, zejména těch, co rádi venčí své čtyřnohé miláčky, čehož si užívám, běžím sám tichou čerstvě se probouzející krajinou, poslouchám ptáčky a připadám si úžasně.

Jinak ale raději běhám s někým. Bohužel takových parťáků moc nemám a tak mi povětšinou dělají společnost jen písničky z Google Play. Nebo jsem se poslední dobou naučil poslouchat při běhu audioknížky - zejména při těch delších výbězích ty kilometry s napínavým příběhem na uších utěšeně přibývají :-)

Poslední dobou mám ale radost, že nejstarší syn začal běhat a tak čas od času běžíme spolu a povídáme si. Myslím, že se to líbí nám oběma. A úplně nejnovějším společníkem je nejmladší dcera cyklistka. Ona jede na kole, já běžím vedle ní nebo za ní, celou cestu si povídáme, já mám aspoň dobru kontrolu, že běžím v té správné aerobní oblasti, když dokážu plynule mluvit :-)

Dneska jsem měl opět jednou cykloparťačku - po dusném horkém dni a po vydatné bouřce s vydatným deštěm jsme vyrazili na menší kolečko kolem Lukavice. Díky dešti byly všechny nezpevněné cestičky mě známé nepoužitelné, takže jsme si dali pěkný poklidný 7,5 km dlouhý okruh po asfaltu kolem Lukavice, jak už jsem psal posledně, samozřejmě jsme se nevyhnuli několika kopcům, což ten výběh vždy náležitě okoření. Oba jsme se nakonec v cíli u naší chaloupky shodli, že to byl povedený společný běh-cyklovýlet! :-)

pátek 1. července 2016

Tři lukavické kopce

Úterý večer, tři dny po olomoucké výhni, už zase obouvám své běžecké boty a vyrážím do přírody trošku si spravit chuť. Teplota je totiž dnes mnohem příznivější pro běh a letní slunce zvolna putující k západu a zalévající krajinu svým neopakovatelným oranžovým světlem mi nechává zapomenout na únavu ze soboty.


Pozvolna vybíhám od našeho letního sídla v Lukavici do mírného kopce. Pro čtenáře, kteří neznají Lukavici, musím podotknout, že z Lukavice, ležící v malebném údolí podél Červeného potoka a říčky Kněžné, se vlastně ani jinam než do kopce běžet nedá - běžec má jen na výběr, jak prudký kopec zvolit. Já dnes volím mírnější únikovou variantu a běžím do kopečka k louce a lesu, které místní říkají Na letišti. Proběhnu kouskem lesa, kde je snad vždycky, i v tom nejparnějším létě, aspoň jedna kaluž, a mírným obloukem se vracím zpět do vesnice, Cesta začíná klesat a mě se běží skvěle. Krátký sprint kolem fotbalového hřiště a jsem u kostela. 

Zde na mě na necelém čtvrtém kilometru čeká první dnešní rozhodování - buď se dám doprava a za chvilku jsem doma nebo seběhnu doleva ke škole a vyběhnu si kopec na Příčnici. Je nádherně, cítím se báječně a tak vítězí Příčnice - asi 400 metrů dlouhý a docela prudký kopec. Neleknu se vlka nic a ve velice lehkém tempu kopec zdolávám. nahoře fouká příjemný větřík, který mě ochlazuje, slunce se sklání níž a níž k obzoru a vzduch je po včerejším dešti průzračný a čistý, takže panorama Orlických hor po pravici vidím jak na dlani, přede mnou nalevo jsou naopak vidět i Krkonoše. Kochačka jak má být. Běžím teď k severu, mírně klesám směrem ke křižovatce se silnicí od Kvasin.

Za křižovatkou mě čeká dnešní třetí kopec nahoru ke Slavěnce a na Debřece. Tady mám dnes premiéru - poprvé, co běžím kopec nahoru, vždycky jsem tudy jen sbíhal. Inu vše je jednou poprvé. Jsem mile překvapen, že kopec, který jsem vždycky považoval za hrozný až strašidelný, jsem nakonec zvládl úplně snadno - dnes mi zřejmě běžecký Pánbů ukazuje svou milou a přívětivou tvář. Běží se mi neuvěřitelně lehce a nejraději bych běžel dál a dál, ale slunce již mezitím zapadlo a tak se rozhoduji pro návrat. S těžkým srdcem. Od křižovatky na Debřece sbíhám lesní pěšinou dolů do Lukavice. V lese je šero a musím se dívat pod nohy, naštěstí nezakopávám o žádný kořen ani nepadám do jámy nachystané pro běžce a jinou škodlivou havěť. Vybíhám z lesa na asfalt a endorfiny v mé krvi mě dostávají do neuvěřitelné euforie. Teď už poběžím jen dolů z kopce, tak zrychluji a zrychluji. Navíc mi Google Play a paní Náhoda pouštějí do sluchátek energií nabitý Skyworld od Two Steps from Hell, takže poslední kilometr běžím skoro "keňským" tempem. Tedy nejspíš tempem keňské stařenky s otýpkou dřeva na zádech, ale na mě je to tempo hodně rychlé. Poslední odbočka, mírný kopeček k naší chaloupce a už se vydýchávám. Nádherných úžasných 10 kilometrů, které mě zase jednou pořádně dobily energií. Výborný začátek tréninku na maraton! :-)





Žhavá Olomouc

Běžecké boty zlehka dopadají do tenké vrstvy čerstvě napadaného sněhu. Neporušená bílá pokrývka halí celou ztichlou krajinu, mé kroky jsou to první, co narušuje panenskou krásu zimní romantiky - jsem první, kdo dnes vyrazil do přírody? Na sobě mám svůj systém několika tenkých vrstev oblečení, vyzkoušený při předchozích zimních výbězích, na hlavě nezbytnou čelovku - budu se vracet nejspíš až za tmy. Pomalu vybíhám na malý kopeček nad vesnicí, kde se do mě opře ledový vítr plnou silou a žene mi do obličeje proud sněhových vloček. Pálí a bodají mě do tváře jako drobné ledové jehličky. 


Tak na tento lednový výběh si vzpomínám, když tu teď, o pět měsíců později a o 40 stupňů tepleji, stojím na startu olomouckého půlmaratonu, Jak ten mráz krásně pálil a chladil! Teď ze mě teče pot při pouhém čekání na tóny Smetanovy Vltavy, kterými již tradičně začínají všechny závody RunCzechu. Jak asi bude na trati uprostřed rozpáleného města, kde i teď, v sedm večer, ukazuje teploměr 32 stupňů? Dávno jsem se rozloučil s ambicemi na nějaký rekordní čas, byť loni jsem si zde udělal svůj osobní rekord, hnán skvělou atmosférou kolem trati. Letos mám ambici jedinou - doběhnout a přežít! :-) A této ambici chci podřídit celou strategii závodu - běžet pomalu, tak o 20-30 sekund na kilometr pomaleji než jsem zvyklý, hodně pít, hodně se chladit a hlavně to nelámat přes koleno.

Je odstartováno a my vyrážíme na trať, z té Vltavy mi zase jako vždy běhá mráz po zádech - úžasná skladba! První dva kilometry se rozbíhám, přesto ale běžím rychleji než jsem si předsevzal, tak trošku zvolňuji, zklidním dech a je to dobré. O kilometr později už jsem mokrý jako myš a netrpělivě vyhlížím občerstvovačku, která je až skoro na pátém kilometru. Normálně první občerstvovačky vždycky probíhám, dnes se na ní těším jako děcko na vánoční dárky. Vedro je snad ještě větší než na startu, alespoň mám takový pocit, při doběhu na vytouženou občerstvovačku musím být rudý jak rajče. jako většina lidí kolem mě. Piju a piju, liju si na hlavu vodu z houbiček. Cítím se lépe a vyrážím znovu na trať.

Teď už jsou občerstvovačky po 2,5 kilometrech, dneska nevynechám ani jedinou. Zpomalit, vydýchat, napít se, najíst, zchladit houbičkami a znovu pomalu vyběhnout. Cíl - další občerstvení! 

Mezi 6-9 kilometrem vybíháme z centra města do oblasti s malými vilkami a zahrádkami, kde nás místní obyvatelé kropí vodou ze zahradních hadic - stále jsou mezi námi ještě hodní lidé! :-)  A když už nás místní nepolévají z hadic, alespoň nás povzbuzují - atmosféru tenhle závod prostě má i téhle pekelné výhni.

Jak tak běžím od jedné stanice k druhé, kilometry mi pěkně ubíhají a už jsme zase v centru města, probíháme parkem u výstaviště Flora, atmosféra je tu naprosto dokonalá. Davy a davy lidí ženoucích nás vpřed a vpřed, až si musím připomínat své předstartovní předsevzetí - hlavně pomalu! :-) Stále se držím vodiče na 2:10, ale cítím, že dnes s ním asi do cíle nedoběhnu. A že čas je dneska asi to poslední, co mě trápí.

Poslední občerstvení na 18.kilometru a teď už jen cíl. Síly rychle ubývají, ale aspoň už se ochladilo. Vodič mi na občerstvovačce utekl. Honit ho nebudu. Doklusnu si to do cíle sám. 800 metrů před cílem vbíháme na dláždění. Dav kolem cesty šílí, tleská, křičí, povzbuzuje! Vydržet až do cíle, to musím doběhnout! A náhle je tu náměstí a modrý koberec. ještě mám síly zrychlit a proběhnout cílem. Jsem tady. Zpocený jak myš, ale jinak v pořádku, v nejhorším čase své kariéry, o dobrých deset minut pomaleji než před měsícem v Karlových Varech, ale o čas tu dnes přece vůbec nešlo. Rozkaz zněl dnes jasně - doběhnout a přežít! Nebo přežít a doběhnout?