čtvrtek 6. října 2016

Osmička na pásu

Tak se nám ochladilo. A to tak že dost! Kdeže jsou teplé záříjové dny? I příjemné teploty z prvního říjnového víkendu? Zima, tma a k tomu navíc déšť. Do běžeckého ideálu to má hodně daleko! :-)


Vloni jsem v tomto počasí normálně běhal a letos budu určitě zase, nicméně včera se mi do té nepohody moc nechtělo - asi  bylo moc tma, moc zima a moc deštivo :-) Nebo ta změna byla tak rychlá, že jsem si na to ještě nestihl zvyknout :-) Ať tak či onak,  po kratším váhání se rozhoduji zajít do fitcentra na běžecký pás. To váhání je na místě. Nevím, jakou máte vy čtenáři zkušenost s během na běžeckém pásu, ale je to fakt neskutečná nuda a úlet být v uzavřené místnosti, běžet na místě, zkrápěn litry potu :-)

Ale čas od času si tuto masochistickou chvilku dopřeji. Navíc jsem si kdysi v návalu běžecké euforie koupil i permanentku do fitcentra, tak je mi i líto nechat ty peníze jen tak zahálet. 

V osm hodin jsem tedy převlečen do běžeckého, zapínám běžecký pás a pomalu se rozbíhám. Vždycky mi přijde, že čas i vzdálenost na pásu ubíhá úplně jinak než ve volném přírodě. Zajímavý psychologický fenomén. Proč tomu tak je? Běžím klidným tempem, poslouchám si k tomu muziku, vzdálenost vůbec nepřibývá. A tak se začínám bavit mentální hrou. Mám svou oblíbenou trasu od bazénu v Rychnově k hotelu Panorama, pak k altánku a po cestě nad lesem Včelný k traktorce, odtud na Končina, otáčím se zpět a běžím opět k traktorce, kde se otáčím směrem na Dlouhou ves, po zhruba půl kilometru odbočuji ze silnice na polní cestu přes pole k rychnovské Bille. Běžel jsem tuto trasu již mnohokrát a tak vím úplně přesně, na kolikátém kilometru jsem na tom kterém místě. 

A tak tedy hraji sám se sebou mentální hru - už jsem u kruhového objezdu, teď běžím kolem Panoramy, teď kolem Včelného, teď pozor, přebíhám hlavní silnici, musím se rozhlédnout doprava a doleva. Stoupání nad traktorkou, tady se do mě obvykle opře vítr. Obrátka na Končinách, zpět k silnici. Tady v zahradě mají psa, který na mě vždycky štěká, naštěstí za plotem. Zpátky u traktorky, v nohách šest kilometrů.

Tady už mě mentální hra přestává bavit, stále více mám pocit, že venku to utíká stejně mnohem rychleji, byť hodinky mě přesvědčují o opaku. Naštěstí mě napadá jiná hra - každých 400 metrů si zvyšuji rychlost. Sedm kilometrů. Už jen kilometr! Proč já sem vůbec chodil!? Nakonec jsem v cíli. Cítím se skvěle jako vždycky po běhu, nic mě nebolí, běželo se mi nakonec docela dobře, ale příště se obrním a půjdu opravdu raději běhat ven.  Pás jen jako poslední možnost. Až bude ležet půl metru sněhu. Nebo budou povodně. Nebo mínus dvacet pod nulou.... :-)

pondělí 3. října 2016

Když místo deště prší endorfiny

Týden do maratonu. Poslední delší výběh, pak již jen relaxace a příprava na závod. V sobotu večer přemítám, zda půjdu běhat v neděli ráno kolem Lukavice či odpoledne potom kolem Rychnova. Nakonec jdu v sobotu večer spát pozdě, budím se v neděli až v osm ráno a mé dilema je rozhodnuto - vyrazím večer!





A tak se o půl šesté oblékám a vyrážím do terénu. Dnes nepoběžím nijak daleko, neberu si tedy čelovku. Venku se oproti předchozím dnům zatáhlo a začal padat jemný déšť, stále je však příjemné teplo - ideální na běhání.

Nohy už mě nebolí tolik jako při svátečním běhu kolem Divoké Orlice, přesto první tři kilometry cítím, že to stále není ono, že k optimálnímu výkonu stále něco chybí. Pořád se zkrátka trochu trápím.

Na čtvrtém kilometru však přichází změna - nevím, jestli je to počasím nebo hudbou, co dnes poslouchám nebo ještě něčím jiným, ale najednou mě zalije vlna endorfinů a mě se najednou běží tak krásně a uvolněně jako již dlouho ne. A tak si postupně prodlužuji své cíle - nejprve jsem chtěl zaběhnout jen nějakých 11-12 kilometrů, pak jsem zvyšoval na 13,14, 15 až jsem nakonec zůstal u šestnácti kilometrů. Přidávám si kopec z Dlouhé Vsi k traktorce, který vybíhám úplně lehce. Nikdy dříve jsem jej takhle v klidu a v pohodě nevyběhl. Že bych sklízel běžecké plody srpnového a záříjového tréninku? 

Běžím celou dobu na jedné obrovské endorfinové vlně, kilometry nádherně ubíhají a mě se stále běží úžasně! Tak lehce a uvolněně! Jen denního světla valem ubývá a já začínám litovat, že jsem si nevzal čelovku :-) Takhle budu muset zakončit svůj výběh "jen" na metě 16 kilometrů, pokud si tedy nechci někde rozbít pusu, což tedy nechci :-) I tak závěrečnou část po polní cestě k Bille běžím téměř za tmy a místy cestu před sebou spíše tuším než vidím :-) 

Každý běžec potřebuje čas od času takovýto nádherný výběh, aby se ujistil, že neběhá jen kvůli kilometrům, průměrům či spáleným kaloriím, ale že běhá právě kvůli této radosti z pohybu, kvůli endorfinům! Jsme závisláci a jsme na to hrdí! Ať žijí endorfiny! 


sobota 1. října 2016

Září plné rekordů

Statistika, nuda je, má však cenné údaje ... zpívá se v jedné filmové písničce. A s rozvojem počítačové a komunikační techniky to platí dvojnásob :-)


Naštěstí dnes všechnu nudnou práci se statistikami za nás dělá technika a na mě tak čekají pouze ty cenné údaje.

A tak mě tedy Endomondo a MySports od TomTomu za září zásobovalo výsledky vpravdě rekordními - byl jsem běhat celkem 16x, naběhal jsem 217 kilometrů, v běžeckém jsem strávil skoro 23 hodin. Překonal jsem hranici 900, 1000 i 1100 naběhaných kilometrů od začátku roku, spálil přitom 20 000 kcal, nastoupal necelé dva výškové kilometry, zaběhl jsem si svůj nejdelší, 30-ti kilometrový běh, absolvoval při tom jeden úžasný půlmaraton v Českém Ráji, Běhal jsem v uherském vedru i českém dešti a nepohodě. Za denního světla i v noci za svitu Měsíce či čelovky. Užíval jsem si posledních letních dní i jsem ze skříně pomalu vytáhl podzimní a zimní běžeckou výbavu. 

A to všechno kvůli jednomu závodu - říjnovému maratonu v Hradci Králové. Okamžik pravdy se blíží, příští neděli se postavím na start a vyběhnu. Pomůže mi přitom rekordní září?


čtvrtek 29. září 2016

Podél Divoké Orlice

Nedělní třicítkou to rozhodně nekončilo, byť jsem trošku váhal, jak dlouhý čas mám svému tělu nechat k regeneraci. Ale usoudil jsem, že den pauzy musí stačit :-)


A tak jsem již v úterý navečer či spíše v noci, protože už byla opět tma, vyrazil na kratší devítikilometrovou trasu na Končiny a zpátky. Po neděli jsem trošku cítil únavu v nohách, ale nebylo to nic, s čím bych se nedokázal vypořádat. Jen jsem měl pocit, že se nohám nějak nechce zrychlovat, tak jsem běžel v pomalém klidném tempu.

A včera, na den svatého Václava, jsem to samé dilema řešil znovu - mám po nedělní třicítce a včerejší devítce sedět doma nebo to mám zkusit a vyběhnout? Počasí bylo příznivé a tak jsem před desátou dopoledne přijel na Grundu do Doudleb, převlékl se do běžeckého, pln radosti z toho, že tentokrát můžu nechat doma čelvoku a reflexní pásky :-)

První 3 kilometry to byl boj, nohy jak z olova se úporně bránily jakémukoliv pohybu vpřed. Po dvou kilometrech jsem chvilku přemítal, zdali to bude velká hanba, když to otočím a dnes toho nechám. Ale vytrval jsem a po třech kilometrech to bylo OK. Rozhodl jsem se udělat si kolečko kolem Divoké Orlice - z Doudleb po Grundě do Kostelce, Přes jez, kolem kempu, pak se otočit a zpátky do Doudleb. Přes pole, do Doudleb k mostu a pak podél Divoké Orlice až do Záměle. Zpočátku po chodníku se zámkovou dlažbou, pak po písku. Cestou potkávám spoustu cyklistů - volný sváteční den vytáhl spoustu lidí do přírody. Po 11 kilometrech jsem v Záměli a přemýšlím, zda běžet ještě dál nebo už se vrátit. Vzhledem k tomu, že jsem vybíhal až v deset a že na mě čeká doma smečka hladových dětí, rozhoduji se k návratu, běžím tentokrát po silnici. Běží se mi lehce, nohy už nebolí, pomalu zrychluji. Probíhám Doudlebami, vracím se znovu k řece, podél které se vracím k autu. 

Po necelých šestnácti kilometrech jsem zpět. Byl to příjemný výběh, ale zítra už si dám tu zaslouženou pauzu, nesmím to s tréninkem zase moc přehánět :-)

pondělí 26. září 2016

První třicítka

Hradecký maraton se neúprosně blíží - kde jsou ty časy, kdy jsem se rozhodl uběhnout maraton a zároveň začít psát běžecký blog! Tehdy jsem měl před sebou neskutečných tři a půl měsíce, teď už mi zbývají pouhé dva týdny!


A tak se rozhoduji zaběhnout si aspoň jednou běh delší než 30 kilometrů, ať vidím, jak na tom jsem :-) Předminulý víkend bylo moc velké vedro, minulý víkend jsem běžel v Českém Ráji, teď je poslední šance!  A tak vstávám v neděli před pátou, v naprosté tichosti se oblékám, snídám a ve tři čtvrtě na šest vybíhám. Je tma a zima. Rána jsou už pořádně studená! :-) Zapínám čelovku. Držím se osvědčené trasy kolem Lukavice, jen přemýšlím, jakými triky udělat ze své oblíbené osmnáctikilometrové trasy třicetikilometrovou :-) Nakonec vložím do velké trasy dva menší okruhy, takže někudy poběžím vícekrát - to nevadí, ne? :-)

Pomalu se rozednívá, vypínám čelovku. Zároveň se začíná trošku oteplovat. První vložený okruh mám za hodinku za sebou, vychází slunce, na 11 kilometru vyndavám z batohu Mixitku a začínám pomalu průběžně doplňovat energii. Teď velký okruh přes Kvasiny, Solnici a Litohrady. Na dvacátém kilometru jsem v Lipovce, zatím se cítím čerstvý a fit, před sebou nejprotivnější kopec. 

Je fakt protivný, ale mám ho za sebou. Překonávám hranici půlmaratonu. Posléze i hranici 22 kilometrů, můj dosavadní rekord z Kecskemetu. :-) Na 22,5 km krátká zastávka na napití a znovu vybíhám. Rozbíhám se těžce, ale zanedlouho už zase běžím svým poklidným tempem mezi 6:20 - 6:30 minut na kilometr - tímto tempem bych chtěl běžet pak i maraton.

Ještě jeden malý okruh, kilometry utěšeně přibývají, Mixitka pomalu ubývá, slunce vysoko na obloze, už je příjemné teplo, cítím se pořád přiměřeně, žádná veliká krize na mě dnes nevybafla - ta na mě čeká zřejmě až na tom maratonu. :-)

Krátce po deváté jsem zpátky, hodinky vypínám na 30,24 km - třicítka padla! Poprvé přes třicet! Cítím se unavený, ale jinak OK. Teď ještě pár "kratších" běhů a do dvaceti kilometrů za dva týdny přijde hodina pravdy :-)

sobota 24. září 2016

Hledání nejdelší cesty

Když jsme před časem kupovali domeček se zahradou v Lukavici, tak jsme samozřejmě hledali různé trasy, jak se tam dostat i pěšky. Samozřejmě ty nejkratší trasy. :-) 


Když jsem pak začal používat Endomondo a později jsem si i pořídil běžecké hodinky, všechny tyto trasy jsem prošel a změřil, takže víme, že ta nejkratší pěší trasa má rovných 6 kilometrů. Ostatní trasy jsou o něco delší, ta nejdelší, po které občas jdeme, má necelých 8 kilometrů.

Pak jsem však začal běhat větší objemy a úloha se otočila - doběhnout z Rychnova do Lukavice a uběhnout přitom více než oněch 6-8 kilometrů. A tak tedy započalo mé hledání nejdelší cesty. 

Trasa přes město, po cyklostezce do Lipovky, tady odbočit doprava a po Příčnici doběhnout do Lipovky - 9 kilometrů.

Po cyklostezce až do Kvasin, kolem automobilky do Lukavice - necelých 12 km.

Přes Malou Lipovku, Litohrady, Solnici a Kvasiny - 15 kilometrů. 

A včera večer jsem našel jednu trasu, která má dokonce 18,5 kilometru! :-)

Rozhodl jsem se přespat na baráku a nechtělo se mi jezdit autem, byl krásný večer, tak jsem se rozhodl spojit  večerní výběh s přesunem na zahradu. Do běžeckého batůžku si balím jen to nejnutnější a kolem šesté vybíhám. Slunce klesá pomalu k západu, je příjemné počasí, ideální pro běh. Poslouchám Deset malých černoušků od Agathy Christie v mistrovském poddání Vladimíra Čecha - opravdu luxusní zpracování. Na sedmém kilometru, kousek před Solnicí, slunce zapadá. V Solnici se obracím a běžím zpátky směrem na Lipovku a Litohrady. Obloha hraje všemi barvami, je hodně šero, tak zapínám blikačky.Z Litohrad znovu do Solnice, podél řeky Bělé ke Kocourovi, do Kvasin a odtud přes pole do Lukavice. Už je skoro tma, zapínám i čelovku. Je moc příjemně, běh si fakt užívám, stále zabrán do příběhu deseti černoušků. Knížku jsem četl několikrát, znám zápletku, ale stejně se mi to moc líbí.

Závěrečný seběh do Lukavice, pak již jen necelé dva kilometry přes vesnici a jsem tady! Můj první podzimní výběh byl naprosto úžasný! Jen více takových výběhů! Teď rychle zatopit v kamnech, dát si sprchu a hurá do postele! 


čtvrtek 22. září 2016

Začínám druhou tisícovku

Nedělním půlmaratonem v Českém Ráji jsem symbolicky uzavřel první letos naběhanou tisícovku kilometrů a v samém závěru nádherného závodu jsem započal tisícovku druhou.


V pondělí jsem si naordinoval odpočinkový den po závodě, ale od úterý jsem již opět směle vyrazil trénovat na vysněný maraton a ukusovat z druhé tisícovky :-) 

A jako by těch symbolů bylo málo, nedělním závodem jsem asi definitivně uzavřel letní sezónu a plynule přešel do sezóny podzimní se vším, co s sebou podzim přináší. Takže úterní i středeční výběhy již probíhaly za tmy či skoro z tmy, již jsem se neobešel bez čelovky, která se asi tak do března stane mou nerozlučnou kamarádkou, po oba dny panovala příjemná podzimní teplota,  a oba běhy jsem si nadmíru užil - běželo se mi lehce, jako bych ani v nohách neměl tu tisícovku. Nebo možná právě proto? 

Zejména středeční výběh mě zase nabil energií a sebedůvěrou, které budu před maratonem potřebovat asi pořádný vagón, neb jak jsem někde četl - půlmaraton je o nohách, maraton o hlavě. A každý takový výběh, kdy si s naprostým klidem, pohodou a lehkostí zaběhnu 13 kilometrů, kdy mě vůbec nic nebolí, kdy si krásně hlídám tempo, mě posune o kus blíž k té 42 kilometrů vzdáleně metě. 

Čas běží a Den D se blíží, Tak ještě pár takových příjemných běhů jako byl ten včerejší, abych si v neděli 9.října, až budu stát na Malém náměstí v Hradci, mohl v klidu říci - To dáš!!! Uběhl jsi 1000 kilometrů, uběhneš i maraton :-)