čtvrtek 21. září 2017

Půlmaraton Český Ráj podruhé

Jednoznačně asi nejhezčí a nejúžasnější závod, co jsem letos běžel.


Je neděle 17.září ráno, vstávám brzy, abych si sbalil svůj běžecký batoh. Sobota propršela a stejnou předpověď mají meteorologové i na dnešní závodní den, proto neponechávám nic náhodě a balím s sebou více oblečení než obvykle. Ono to auto uveze ….

O půl deváté vyrážím, cíl Kemp Peklo Branžež nedaleko Mladé Boleslavi. Cesty jsou v neděli ráno prázdné a tak si nedělám příliš velkou hlavu s dopravními předpisy a v deset hodin jsem na místě. Pořadatelé dopředu varovali před omezenou kapacitou parkoviště v prostoru kempu, ale mám štěstí, ještě jsem zde v pohodě zaparkoval. Pod borovicemi s výhledem na rybník a pískovcové skály na druhém břehu. Počasí chladné, ale na déšť to nevypadá, oblačnost vysoká, chvilkami dokonce mezi mraky probleskne modrá obloha.

Registrace v pohodě, za pár minut mám svůj startovní balíček i tričko. Je čas na dopolední kávu, protože bez kofeinu nefunguji ani v den závodu. Ve frontě na kávu potkávám Ivu, kamarádku z Běžců, ta mě vzápětí seznamuje s dalšími dvěma Běžci Luckou a Pavlem. Je to věc tenhle Facebook. Popíjíme kávu a bavíme se o běhání, o strategii na závod a cílech.

Blíží se jedenáctá, je na čase se přichystat. Je stále chladno, tak chvilku váhám nad outfitem, nakonec se rozhoduji jen pro šortky a tričko a dělám dobře. Chvilku před závodem trávím obhlížením stánků. Zejména mě zaujal stánek Salmingu, kde nabízejí boty i na vyzkoušení. Jedny boty si půjčuji a jdu se v nich krátce proběhnout. Běží e mi v nich skvěle, jsou pohodlné a lehké. Vracím se ke stánku a chci je vrátit, ale paní mi nabízí, jestli si v nich nechci zaběhnout celý závod. Udiveně na ní hledím a při rozhodování neváhám ani chvilku. Dokonce znovu absolvuji i ono protivné přidělávání čipu na botu.

Ale to se již blíží start, předstartovní nervozita stoupá, byť po loňském ročníku už vím, co mě na trati čeká. Trému a vnitřní napětí cítím před každým závodem. Jdu se rozběhat, obloha se rozjasňuje a na obloze se dokonce objevuje slunce! Nádhera! Řadím se někam doprostřed koridoru a čekáme na výstřel. Je to tu! Zazní výstřel a my vyrážíme na trať. První kilometr se běží po asfaltu přes vesnici, hodně lidí mě předbíhá, ale mě vždycky chvilku trvá než se rozehřeji na tu správnou teplotu. Na druhém kilometru začíná ten správný kros. Odbočujeme na polní trasu, která byla bahnitá již po včerejším dešti a nohy mnoha běžců přede mnou jí učinily ještě bahnitější. Naštěstí tahle vložka z Gladiátora brzy končí a my začínáme stoupat lesem na nejvyšší bod trati. Předbíhám řadu lidí, kteří již jdou a začínám cítit, že už mám to správné závodní rozpoložení a že se mi dnes poběží dobře.

Jsme na vrcholu a začínáme sbíhat dolů širokou lesní cestou, která po kilometru ústí na silnici. Krátký asfaltový úsek a jsme na hrázi rybníka, po které se na šestém kilometru vracíme zpět do kempu, kde na nás čeká první občerstvení. Následuje krásný úsek borovým lesem pod pískovcovými skalami, prakticky rovina po břehu rybníka. Osmý kilometr, další krátký asfalt přes vesnici Srbsko a možnost odbočit do cíle pokud bych se náhodou rozhodl běžet jedenáctku. Jenže já jsem tu kvůli půlmaratonu a tak běžíme dál. Za chvilku znovu les, úzká písčitá pěšina houpající se chvilku nahoru a chvilku dolů. Zhruba v polovině závodu vbíháme na louku, po které dobíháme zpět do lůna civilizace do obce Mezliuží. Zde, na dvanáctém kilometru, na nás čeká největší výzva závodu - krátký prudký kopec po úzké asfaltové silničce. Po zkušenostech z loňska se rozhodnu výzvu nepřijmout a zmíněný úsek raději vyjdu rychlou chůzí. Nejsem sám, což mě trošku uklidňuje. Nahoře další rychlé občerstvení a pak již hurá dolů z kopce po louce. Následuje hodně prudký a náročný seběh po úzké rozbahněné cestičce do údolí. Podle poválené trávy soudím, že zde došlo k pár karambolům.

Tři kilometry po louce, lesem a kolem rybníka, převážně po rovině a je před námi na šestnáctém kilometru hrad Kost a poslední možnost doplnit energii. Probíháme přes nádvoří hradu a druhou bránou pryč do skal a lesa. Znovu začínáme stoupat, zpočátku lehce, poté přichází prudší stoupání, které v poklidném tempu vybíhám - kopec v Meziluží budiž letos mou jedinou slabostí! Ještě chvilku lehce do kopce, pak už jen rovina a lehce z kopce. Cítím, že mám sil na rozdávání a tak zvyšuji tempo, běží se mi skvěle. Mezi osmnáctým a devatenáctým kilometrem se dívám na hodinky. Čas 1:44. Můj tajný cíl zaběhnout to pod dvě hodiny se mi najednou jeví jako docela reálný. Dodává mi to další energii a já běžím lehce, dobíhám a předbíhám řadu běžců. Poslední kilometr, poslední zatáčka, cílová rovinka, kterou si zasprintuji. Jsem v cíli! Nádhera a euforie! Hodinky mi ukazují čas 1:54:40! Tak v to jsem ani nedoufal! Vloni 2:08 - zlepšil jsem se o neuvěřitelných 14 minut! Že by za to mohly ty půjčené boty? Cílová medaile na krk, občerstvení, nezbytný telefonát domů a kamarádu běžci. Vracím boty pevně rozhodnut si tento klenot pořídit a rychle k autu a převléct se do suchého - najednou je mi chladno jak ze mě vyprchal adrenalin a endorfiny. Pak jdu něco zakousnout a opět potkávám Ivu a Pavla a Lucku a spontánně se rozhodujeme, že se na zpáteční cestě zastavíme někde na oběd a probereme zážitky a pocity a dojmy z tohohle úžasného závodu. Ale to je již jiný příběh ….

Co říct závěrem? Že to byl společně s karlovarským RunCzechem ten nejkrásnější a nejúžasnější závod letošní sezóny, že mě znovu jako loni uchvátila nádherná členitá trať, příjemná atmosféra menšího závodu, že jsem měl štěstí na ideální počasí, že jsem zažil řadu milých setkání, že jsem zaběhl skvělý čas a přitom jsem si závod užil od prvního do posledního okamžiku! A že dá-li Bůh, postavím se na start tohoto skvělého závodu i příští rok!

neděle 2. července 2017

Za východem Slunce

Hned první příspěvek nové blogové sezóny bude docela šílený, ale mě se to moc líbilo :) Sotva jsem v pátek dopsal svůj krátký zápis, našel jsem na serveru Rungo.cz úžasný článek:


Bylo rozhodnuto! V prvním kroku bylo třeba vytipovat místo, odkud bude Východ Slunce dobře vidět. Volba padla na jedno krásné místo nad Lukavicí. Večer jsem si nachystal běžecký batůžek s pár nezbytnými věcmi, nařídil si budík a šel spát.

Ráno budíček ve 3:40, venku ještě skoro tma, ale obloha na východě se začíná prosvětlovat. Rychle posnídám dva banány, oblékám se a ve 4:05 vybíhám. Venku příjemné chladno. Běžím ulicemi úplně tichého a prázdného Rychnova. Nikde ani živáčka. Úžasné! Po cyklostezce směrem na Solnici, obloha nad Orlickými horami už je zlatorůžová, jakoby mělo Slunce vyjít každým okamžikem, přitom do východu zbývá ještě aspoň 25 minut.

V Lipovce odbočuji do kopce kolem solární elektrárny a přes koleje na Příčnici nad Lukavicí. Obzor skoro žlutý, snad to stihnu. :) Naštěstí už jsem na rovině, zrychluji. Přesně ve 4:49 jsem na místě. Teď podle internetu vychází Slunce. Jenže já mám zatím v cestě hřeben Orlických hor. Tak se pomalu vydýchávám. Začíná mi být chladno, oblékám si lehkou bundu a lehce pobíhám, abych se zahřál. Pět hodin, Slunce nikde. 5:05 - nespletl jsem se? V 5:10 jsem se konečně dočkal! První paprsky Slunce, které se vyhouplo nad Mezivrším. Nádherný pocit být u zrodu nového dne! Neskutečné ticho, klid a mír, jen zlaté paprsky Slunce zahánějí stín z větší a větší části krajiny. Fotím tu nádheru mobilem i foťákem. 

Jak se mi předtím zdálo, že si Slunce dává na čas, teď po obloze přímo letí. Než vyfotím pár fotek a sbalím si svůj batůžek, už je vysoko na obloze. A já se vydávám na slunečnou část své dnešní etapy. Pokračuji po Příčnici k zatáčce pod Slavěnkou, do kopce na Slavěnku, Nejvyšší bod trati. Slunce již je vysoko na obloze. Teď jen seběhnout z kopce dolů do Lukavice a jsem po krásných 11 kilometrech v cíli! Sprcha, snídaně a den může začít!

Díky Rungo.cz za skvělý začátek dne, víkendu i dovolené! :)


pátek 30. června 2017

Rok se sešel s rokem

Rok se sešel s rokem a já zase začínám psát svůj běžecký blog o přípravě na svůj už druhý maraton :) Od úspěšného loňského hradeckého maratonu jsem nenapsal ani řádku, což ale neznamená, že bych zanevřel na běh. Spíš naopak, běh je stále více součástí mého života.


Mé běžecké jaro bylo ve znamení rekordů. Zaběhl jsem pět půlmaratonů, čímž jsem překonal loňský rok, kdy jsem zaběhl čtyři za celý rok :) Ale hlavně jsem v tréninku a na závodech výrazně zrychlil a na dvakrát posunul svůj osobní rekord na 1:53:10. Ale o tom úžasném karlovarském závodě snad někdy jindy.

Teď jsem v sobotu v Olomouci zakončil jarní běžeckou sezónu, naordinoval si běžecké prázdniny, během kterých si rozmyslím, co dál. Už mě to ale láká ven, asi to nevydržím a dnes večer vyrazím ven ulovit poslední červnové kilometry!

A přitom budu přemýšlet, na jaké závody se do konce roku budu připravovat, jestli nezkusím ještě jednou ten pocit proběhnout cílem maratonského závodu nebo jestli se spíše nesoustředím na další zrychlení na poloviční trati? Ale na to na všechno je dost času, teď mám před sebou nejprve úžasných 16 dní dovolené a pak zbytek prázdnin! Běhu zdar!


čtvrtek 6. října 2016

Osmička na pásu

Tak se nám ochladilo. A to tak že dost! Kdeže jsou teplé záříjové dny? I příjemné teploty z prvního říjnového víkendu? Zima, tma a k tomu navíc déšť. Do běžeckého ideálu to má hodně daleko! :-)


Vloni jsem v tomto počasí normálně běhal a letos budu určitě zase, nicméně včera se mi do té nepohody moc nechtělo - asi  bylo moc tma, moc zima a moc deštivo :-) Nebo ta změna byla tak rychlá, že jsem si na to ještě nestihl zvyknout :-) Ať tak či onak,  po kratším váhání se rozhoduji zajít do fitcentra na běžecký pás. To váhání je na místě. Nevím, jakou máte vy čtenáři zkušenost s během na běžeckém pásu, ale je to fakt neskutečná nuda a úlet být v uzavřené místnosti, běžet na místě, zkrápěn litry potu :-)

Ale čas od času si tuto masochistickou chvilku dopřeji. Navíc jsem si kdysi v návalu běžecké euforie koupil i permanentku do fitcentra, tak je mi i líto nechat ty peníze jen tak zahálet. 

V osm hodin jsem tedy převlečen do běžeckého, zapínám běžecký pás a pomalu se rozbíhám. Vždycky mi přijde, že čas i vzdálenost na pásu ubíhá úplně jinak než ve volném přírodě. Zajímavý psychologický fenomén. Proč tomu tak je? Běžím klidným tempem, poslouchám si k tomu muziku, vzdálenost vůbec nepřibývá. A tak se začínám bavit mentální hrou. Mám svou oblíbenou trasu od bazénu v Rychnově k hotelu Panorama, pak k altánku a po cestě nad lesem Včelný k traktorce, odtud na Končina, otáčím se zpět a běžím opět k traktorce, kde se otáčím směrem na Dlouhou ves, po zhruba půl kilometru odbočuji ze silnice na polní cestu přes pole k rychnovské Bille. Běžel jsem tuto trasu již mnohokrát a tak vím úplně přesně, na kolikátém kilometru jsem na tom kterém místě. 

A tak tedy hraji sám se sebou mentální hru - už jsem u kruhového objezdu, teď běžím kolem Panoramy, teď kolem Včelného, teď pozor, přebíhám hlavní silnici, musím se rozhlédnout doprava a doleva. Stoupání nad traktorkou, tady se do mě obvykle opře vítr. Obrátka na Končinách, zpět k silnici. Tady v zahradě mají psa, který na mě vždycky štěká, naštěstí za plotem. Zpátky u traktorky, v nohách šest kilometrů.

Tady už mě mentální hra přestává bavit, stále více mám pocit, že venku to utíká stejně mnohem rychleji, byť hodinky mě přesvědčují o opaku. Naštěstí mě napadá jiná hra - každých 400 metrů si zvyšuji rychlost. Sedm kilometrů. Už jen kilometr! Proč já sem vůbec chodil!? Nakonec jsem v cíli. Cítím se skvěle jako vždycky po běhu, nic mě nebolí, běželo se mi nakonec docela dobře, ale příště se obrním a půjdu opravdu raději běhat ven.  Pás jen jako poslední možnost. Až bude ležet půl metru sněhu. Nebo budou povodně. Nebo mínus dvacet pod nulou.... :-)

pondělí 3. října 2016

Když místo deště prší endorfiny

Týden do maratonu. Poslední delší výběh, pak již jen relaxace a příprava na závod. V sobotu večer přemítám, zda půjdu běhat v neděli ráno kolem Lukavice či odpoledne potom kolem Rychnova. Nakonec jdu v sobotu večer spát pozdě, budím se v neděli až v osm ráno a mé dilema je rozhodnuto - vyrazím večer!





A tak se o půl šesté oblékám a vyrážím do terénu. Dnes nepoběžím nijak daleko, neberu si tedy čelovku. Venku se oproti předchozím dnům zatáhlo a začal padat jemný déšť, stále je však příjemné teplo - ideální na běhání.

Nohy už mě nebolí tolik jako při svátečním běhu kolem Divoké Orlice, přesto první tři kilometry cítím, že to stále není ono, že k optimálnímu výkonu stále něco chybí. Pořád se zkrátka trochu trápím.

Na čtvrtém kilometru však přichází změna - nevím, jestli je to počasím nebo hudbou, co dnes poslouchám nebo ještě něčím jiným, ale najednou mě zalije vlna endorfinů a mě se najednou běží tak krásně a uvolněně jako již dlouho ne. A tak si postupně prodlužuji své cíle - nejprve jsem chtěl zaběhnout jen nějakých 11-12 kilometrů, pak jsem zvyšoval na 13,14, 15 až jsem nakonec zůstal u šestnácti kilometrů. Přidávám si kopec z Dlouhé Vsi k traktorce, který vybíhám úplně lehce. Nikdy dříve jsem jej takhle v klidu a v pohodě nevyběhl. Že bych sklízel běžecké plody srpnového a záříjového tréninku? 

Běžím celou dobu na jedné obrovské endorfinové vlně, kilometry nádherně ubíhají a mě se stále běží úžasně! Tak lehce a uvolněně! Jen denního světla valem ubývá a já začínám litovat, že jsem si nevzal čelovku :-) Takhle budu muset zakončit svůj výběh "jen" na metě 16 kilometrů, pokud si tedy nechci někde rozbít pusu, což tedy nechci :-) I tak závěrečnou část po polní cestě k Bille běžím téměř za tmy a místy cestu před sebou spíše tuším než vidím :-) 

Každý běžec potřebuje čas od času takovýto nádherný výběh, aby se ujistil, že neběhá jen kvůli kilometrům, průměrům či spáleným kaloriím, ale že běhá právě kvůli této radosti z pohybu, kvůli endorfinům! Jsme závisláci a jsme na to hrdí! Ať žijí endorfiny! 


sobota 1. října 2016

Září plné rekordů

Statistika, nuda je, má však cenné údaje ... zpívá se v jedné filmové písničce. A s rozvojem počítačové a komunikační techniky to platí dvojnásob :-)


Naštěstí dnes všechnu nudnou práci se statistikami za nás dělá technika a na mě tak čekají pouze ty cenné údaje.

A tak mě tedy Endomondo a MySports od TomTomu za září zásobovalo výsledky vpravdě rekordními - byl jsem běhat celkem 16x, naběhal jsem 217 kilometrů, v běžeckém jsem strávil skoro 23 hodin. Překonal jsem hranici 900, 1000 i 1100 naběhaných kilometrů od začátku roku, spálil přitom 20 000 kcal, nastoupal necelé dva výškové kilometry, zaběhl jsem si svůj nejdelší, 30-ti kilometrový běh, absolvoval při tom jeden úžasný půlmaraton v Českém Ráji, Běhal jsem v uherském vedru i českém dešti a nepohodě. Za denního světla i v noci za svitu Měsíce či čelovky. Užíval jsem si posledních letních dní i jsem ze skříně pomalu vytáhl podzimní a zimní běžeckou výbavu. 

A to všechno kvůli jednomu závodu - říjnovému maratonu v Hradci Králové. Okamžik pravdy se blíží, příští neděli se postavím na start a vyběhnu. Pomůže mi přitom rekordní září?


čtvrtek 29. září 2016

Podél Divoké Orlice

Nedělní třicítkou to rozhodně nekončilo, byť jsem trošku váhal, jak dlouhý čas mám svému tělu nechat k regeneraci. Ale usoudil jsem, že den pauzy musí stačit :-)


A tak jsem již v úterý navečer či spíše v noci, protože už byla opět tma, vyrazil na kratší devítikilometrovou trasu na Končiny a zpátky. Po neděli jsem trošku cítil únavu v nohách, ale nebylo to nic, s čím bych se nedokázal vypořádat. Jen jsem měl pocit, že se nohám nějak nechce zrychlovat, tak jsem běžel v pomalém klidném tempu.

A včera, na den svatého Václava, jsem to samé dilema řešil znovu - mám po nedělní třicítce a včerejší devítce sedět doma nebo to mám zkusit a vyběhnout? Počasí bylo příznivé a tak jsem před desátou dopoledne přijel na Grundu do Doudleb, převlékl se do běžeckého, pln radosti z toho, že tentokrát můžu nechat doma čelvoku a reflexní pásky :-)

První 3 kilometry to byl boj, nohy jak z olova se úporně bránily jakémukoliv pohybu vpřed. Po dvou kilometrech jsem chvilku přemítal, zdali to bude velká hanba, když to otočím a dnes toho nechám. Ale vytrval jsem a po třech kilometrech to bylo OK. Rozhodl jsem se udělat si kolečko kolem Divoké Orlice - z Doudleb po Grundě do Kostelce, Přes jez, kolem kempu, pak se otočit a zpátky do Doudleb. Přes pole, do Doudleb k mostu a pak podél Divoké Orlice až do Záměle. Zpočátku po chodníku se zámkovou dlažbou, pak po písku. Cestou potkávám spoustu cyklistů - volný sváteční den vytáhl spoustu lidí do přírody. Po 11 kilometrech jsem v Záměli a přemýšlím, zda běžet ještě dál nebo už se vrátit. Vzhledem k tomu, že jsem vybíhal až v deset a že na mě čeká doma smečka hladových dětí, rozhoduji se k návratu, běžím tentokrát po silnici. Běží se mi lehce, nohy už nebolí, pomalu zrychluji. Probíhám Doudlebami, vracím se znovu k řece, podél které se vracím k autu. 

Po necelých šestnácti kilometrech jsem zpět. Byl to příjemný výběh, ale zítra už si dám tu zaslouženou pauzu, nesmím to s tréninkem zase moc přehánět :-)