čtvrtek 6. října 2016

Osmička na pásu

Tak se nám ochladilo. A to tak že dost! Kdeže jsou teplé záříjové dny? I příjemné teploty z prvního říjnového víkendu? Zima, tma a k tomu navíc déšť. Do běžeckého ideálu to má hodně daleko! :-)


Vloni jsem v tomto počasí normálně běhal a letos budu určitě zase, nicméně včera se mi do té nepohody moc nechtělo - asi  bylo moc tma, moc zima a moc deštivo :-) Nebo ta změna byla tak rychlá, že jsem si na to ještě nestihl zvyknout :-) Ať tak či onak,  po kratším váhání se rozhoduji zajít do fitcentra na běžecký pás. To váhání je na místě. Nevím, jakou máte vy čtenáři zkušenost s během na běžeckém pásu, ale je to fakt neskutečná nuda a úlet být v uzavřené místnosti, běžet na místě, zkrápěn litry potu :-)

Ale čas od času si tuto masochistickou chvilku dopřeji. Navíc jsem si kdysi v návalu běžecké euforie koupil i permanentku do fitcentra, tak je mi i líto nechat ty peníze jen tak zahálet. 

V osm hodin jsem tedy převlečen do běžeckého, zapínám běžecký pás a pomalu se rozbíhám. Vždycky mi přijde, že čas i vzdálenost na pásu ubíhá úplně jinak než ve volném přírodě. Zajímavý psychologický fenomén. Proč tomu tak je? Běžím klidným tempem, poslouchám si k tomu muziku, vzdálenost vůbec nepřibývá. A tak se začínám bavit mentální hrou. Mám svou oblíbenou trasu od bazénu v Rychnově k hotelu Panorama, pak k altánku a po cestě nad lesem Včelný k traktorce, odtud na Končina, otáčím se zpět a běžím opět k traktorce, kde se otáčím směrem na Dlouhou ves, po zhruba půl kilometru odbočuji ze silnice na polní cestu přes pole k rychnovské Bille. Běžel jsem tuto trasu již mnohokrát a tak vím úplně přesně, na kolikátém kilometru jsem na tom kterém místě. 

A tak tedy hraji sám se sebou mentální hru - už jsem u kruhového objezdu, teď běžím kolem Panoramy, teď kolem Včelného, teď pozor, přebíhám hlavní silnici, musím se rozhlédnout doprava a doleva. Stoupání nad traktorkou, tady se do mě obvykle opře vítr. Obrátka na Končinách, zpět k silnici. Tady v zahradě mají psa, který na mě vždycky štěká, naštěstí za plotem. Zpátky u traktorky, v nohách šest kilometrů.

Tady už mě mentální hra přestává bavit, stále více mám pocit, že venku to utíká stejně mnohem rychleji, byť hodinky mě přesvědčují o opaku. Naštěstí mě napadá jiná hra - každých 400 metrů si zvyšuji rychlost. Sedm kilometrů. Už jen kilometr! Proč já sem vůbec chodil!? Nakonec jsem v cíli. Cítím se skvěle jako vždycky po běhu, nic mě nebolí, běželo se mi nakonec docela dobře, ale příště se obrním a půjdu opravdu raději běhat ven.  Pás jen jako poslední možnost. Až bude ležet půl metru sněhu. Nebo budou povodně. Nebo mínus dvacet pod nulou.... :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat