Nedělní kopečky

Po uherských rovinách přišly opět na řadu naše české kopečky.

Na dnešní neděli jsem si naplánoval poslední delší výběh před nedělním Českým Rájem.  A protože na dnešek předpovídají horké letní počasí, volím opět ranní běh. Vstávám krátce po páté hodině, v tichosti se oblékám v koupelně, abych nerušil zbytek rodiny, v koupelně se i krátce nasnídám a ve tři čtvrtě na šest vybíhám. 

Venku je skoro ještě tma, východní obzor dává tušit nový den, ale ještě svítí pouliční osvětlení. Všude je klid, nepotkávám živou duši. Volím poklidné tempo, je to koneckonců trénink na maraton, který poběžím jedině poklidným tempem :-)

Jsem na Slavěnce nad Lukavicí, obloha na východě je plná nádherných červánků, slunce zatím nikde. Seběh alejí směrem na Kvasiny, v zatáčce odbočuji na Příčnici, pro změnu mírné stoupání - v Maďarsku by to byl nejspíš prudký kopec :-) Na křižovatce nad Lukavicí odbočuji doprava směrem na Černý les a Kvasiny, v nohách 4 kilometry, před sebou krásné táhlé klesání. Teprve když jsem skoro až v Kvasinách, objevuje se na východní obloze Slunce.

Probíhám Kvasinami, obíhám škodovku, které to v tom ranním světle dokonce i trošku sluší - fuj, co to plácám! :-) Kolem solnického nádraží, přes parkoviště, po polní cestě do Solnice ke hřbitovu a dolů ke kostelu, který obíhám. Naproti hospodě u Kocoura, kde se konává naše běžecké soustředění, odbočuji doleva podél řeky Bělé. Stále všude lid a mír - nádhera! Ani jsem se nezmínil, že dnes běžím bez hudby i bez audioknih, bylo by škoda kazit si tohle nádherné ranní ticho!

Přebíhám kruhový objezd na konci Solnice a běžím směrem na Litohrady. Vzadu za mnou začaly zvonit zvony na kostele v Solnici - to mají tedy mši pěkně brzy! Nejsem tedy sám, kdo v neděli vstává brzy :-) Slunce již vyšlo úplně a je krásné letní ráno, příroda kolem mě, cítím se skvěle. Na kraji Litohrad odbočuji doleva a běžím směrem k hlavní silnici mezi Rychnovem a Solnicí. Po kilometru jí přebíhám - na dohled ani auto - a pokračuji po cyklostezce do Lipovky. Jsem na 13.kilometru a mám před sebou nejprotivnější, byť ne asi největší stoupání dne. Odbočuji doleva směrem na Lukavici, běžím kolem fotovoltaiky, přes koleje dál k lesu. Stoupání mám šťastně za sebou, teď už jen posledních pohodových několik kilometrů!

Nad Lukavicí je křížek, který si vždycky musím dvakrát oběhnout - takový můj soukromý rituál. Sbíhám z dlouhého kopce dolů k lukavické škole, Slunce už začalo hřát naplno a je slušné vedro, přestože je teprve půl osmé. Poslední kilometr a půl a jsem šťastně doma, v nohách příjemných 18 kilometrů, a asi 320 výškových metrů - jaký to rozdíl oproti Kecskemetu! :-)

V klidu se vydýchávám a těším se na sprchu. Cítím se skvěle, trénink se vydařil. Až budu v zimních plískanicích vzpomínat na krásy léta, bude tenhle výběh mezi prvními, na které si vzpomenu.