pátek 1. července 2016

Žhavá Olomouc

Běžecké boty zlehka dopadají do tenké vrstvy čerstvě napadaného sněhu. Neporušená bílá pokrývka halí celou ztichlou krajinu, mé kroky jsou to první, co narušuje panenskou krásu zimní romantiky - jsem první, kdo dnes vyrazil do přírody? Na sobě mám svůj systém několika tenkých vrstev oblečení, vyzkoušený při předchozích zimních výbězích, na hlavě nezbytnou čelovku - budu se vracet nejspíš až za tmy. Pomalu vybíhám na malý kopeček nad vesnicí, kde se do mě opře ledový vítr plnou silou a žene mi do obličeje proud sněhových vloček. Pálí a bodají mě do tváře jako drobné ledové jehličky. 


Tak na tento lednový výběh si vzpomínám, když tu teď, o pět měsíců později a o 40 stupňů tepleji, stojím na startu olomouckého půlmaratonu, Jak ten mráz krásně pálil a chladil! Teď ze mě teče pot při pouhém čekání na tóny Smetanovy Vltavy, kterými již tradičně začínají všechny závody RunCzechu. Jak asi bude na trati uprostřed rozpáleného města, kde i teď, v sedm večer, ukazuje teploměr 32 stupňů? Dávno jsem se rozloučil s ambicemi na nějaký rekordní čas, byť loni jsem si zde udělal svůj osobní rekord, hnán skvělou atmosférou kolem trati. Letos mám ambici jedinou - doběhnout a přežít! :-) A této ambici chci podřídit celou strategii závodu - běžet pomalu, tak o 20-30 sekund na kilometr pomaleji než jsem zvyklý, hodně pít, hodně se chladit a hlavně to nelámat přes koleno.

Je odstartováno a my vyrážíme na trať, z té Vltavy mi zase jako vždy běhá mráz po zádech - úžasná skladba! První dva kilometry se rozbíhám, přesto ale běžím rychleji než jsem si předsevzal, tak trošku zvolňuji, zklidním dech a je to dobré. O kilometr později už jsem mokrý jako myš a netrpělivě vyhlížím občerstvovačku, která je až skoro na pátém kilometru. Normálně první občerstvovačky vždycky probíhám, dnes se na ní těším jako děcko na vánoční dárky. Vedro je snad ještě větší než na startu, alespoň mám takový pocit, při doběhu na vytouženou občerstvovačku musím být rudý jak rajče. jako většina lidí kolem mě. Piju a piju, liju si na hlavu vodu z houbiček. Cítím se lépe a vyrážím znovu na trať.

Teď už jsou občerstvovačky po 2,5 kilometrech, dneska nevynechám ani jedinou. Zpomalit, vydýchat, napít se, najíst, zchladit houbičkami a znovu pomalu vyběhnout. Cíl - další občerstvení! 

Mezi 6-9 kilometrem vybíháme z centra města do oblasti s malými vilkami a zahrádkami, kde nás místní obyvatelé kropí vodou ze zahradních hadic - stále jsou mezi námi ještě hodní lidé! :-)  A když už nás místní nepolévají z hadic, alespoň nás povzbuzují - atmosféru tenhle závod prostě má i téhle pekelné výhni.

Jak tak běžím od jedné stanice k druhé, kilometry mi pěkně ubíhají a už jsme zase v centru města, probíháme parkem u výstaviště Flora, atmosféra je tu naprosto dokonalá. Davy a davy lidí ženoucích nás vpřed a vpřed, až si musím připomínat své předstartovní předsevzetí - hlavně pomalu! :-) Stále se držím vodiče na 2:10, ale cítím, že dnes s ním asi do cíle nedoběhnu. A že čas je dneska asi to poslední, co mě trápí.

Poslední občerstvení na 18.kilometru a teď už jen cíl. Síly rychle ubývají, ale aspoň už se ochladilo. Vodič mi na občerstvovačce utekl. Honit ho nebudu. Doklusnu si to do cíle sám. 800 metrů před cílem vbíháme na dláždění. Dav kolem cesty šílí, tleská, křičí, povzbuzuje! Vydržet až do cíle, to musím doběhnout! A náhle je tu náměstí a modrý koberec. ještě mám síly zrychlit a proběhnout cílem. Jsem tady. Zpocený jak myš, ale jinak v pořádku, v nejhorším čase své kariéry, o dobrých deset minut pomaleji než před měsícem v Karlových Varech, ale o čas tu dnes přece vůbec nešlo. Rozkaz zněl dnes jasně - doběhnout a přežít! Nebo přežít a doběhnout? 

Žádné komentáře:

Okomentovat