Běh s Oldřichem z Chlumu

V lidském životě jsou dny, které se vám vryjí do paměti svou neopakovatelností, ať již v tom dobrém či zlém smyslu. A pak jsou dny, které vám v paměti neutkví, byť si můžete opakovat sebevíce, že každý den je neopakovatelný, každý den je zázrak a podobně. 

Se během je to podobné - jsou výběhy, na které se pamatuji i po létech - výběhy s nádherným západem Slunce či naopak při jeho východu, výběhy v hrozném vedru či naopak v dešti a zimě. Pamatuji si na jeden běh z letošní zimy, kdy byla tma a k tomu taková mlha, že jsem pomalu nevěděl, jestli ještě běžím po asfaltu nebo už příkopem. Loňskou zimu zase bylo takové náledí, že jsem se musel potupně vrátit domů a své kilometry si odkroužit na fotbalovém stadionu. Loni v létě mě zase při běhu přepadl bouřka, takže mi čvachtalo v botách, když jsem doběhl. 

Pamatuji si taky výběhy, kdy běžím nějakou novou trasu, zkouším jiný okruh nebo běžím ten samý, ale v opačném směru. Je v tom vždycky takové nové objevitelské kouzlo. Nebo si velice dobře pamatuji výběhy, kdy se mi běželo obzvlášť skvěle, kdy jsem si zaběhl nějaký pozoruhodný čas nebo rekord nebo jsem vyběhl na nějaký kopec v okolí, který ve mě budil respekt a přesto jsem jej zdolal. A taky si pamatuji výběhy, kdy se mi běželo opravdu špatně - bylo moc horko nebo naopak veliká zima. Letos v lednu jsem se nepodíval na teploměr když jsem vybíhal a teprve když jsem se vrátil promrzlý, protože jsem si ještě ke všemu zapomněl doma rukavice, jsem zjistil, , že bylo mínus deset. Pamatuji si výběhy, kdy jsem se málo najedl a pak mi došly cukry a nebo jsem se naopak najedl moc nebo jen chvilku před během a pak jsem běžel s pocitem, že mám v žaludku cihlu.

A pak jsou na druhou stranu běhy, a těch je většina, které mi v paměti nějak obzvlášť neutkví - počasí je takové normální, trasa většinou jedna a ta samá, tempo také průměrné, nic mimořádného se při běhu neděje, zkrátka výběh, kterému je souzeno stát se pouze číslem ve statistice Endomonda. Objemový trénink. Položka v tréninkovém plánu. A přesně takový byl i včerejší večerní výběh - počasí pod mrakem, teplota kolem dvaceti stupňů, mírný větřík, osvědčená trasa na Končiny a zpět přes pole k Bille, tempo spíše odpočinkové - takových běhů už mám za sebou hodně. A tak když  bych si měl vzpomenout na něco zvláštního, bude to nejspíš běh s Oldřichem z Chlumu a audioknihou Adventní kletba, která se odehrává v zimě na hradě Krašově nad dnešní Berounkou. Na tomto hradě jsem byl několikrát a považuji to za jedno z obzvlášť magických míst u nás. A tak jsem běžel a poslouchal, jak se hlavní hrdinové a hlavní padouši prodírají hlubokým sněhem a halí se do kožichů před pronikavým ledovým větrem, poslouchal jsem, jak Oldřich z Chlumu trpělivě skládá střípek ke střípku až nakonec celou záhadu vyřeší, lumpové jsou po zásluze potrestáni panoš Ota znova získá nějaké to vítězství u žen, no  a já jsem v cíli.