pátek 1. července 2016

Tři lukavické kopce

Úterý večer, tři dny po olomoucké výhni, už zase obouvám své běžecké boty a vyrážím do přírody trošku si spravit chuť. Teplota je totiž dnes mnohem příznivější pro běh a letní slunce zvolna putující k západu a zalévající krajinu svým neopakovatelným oranžovým světlem mi nechává zapomenout na únavu ze soboty.


Pozvolna vybíhám od našeho letního sídla v Lukavici do mírného kopce. Pro čtenáře, kteří neznají Lukavici, musím podotknout, že z Lukavice, ležící v malebném údolí podél Červeného potoka a říčky Kněžné, se vlastně ani jinam než do kopce běžet nedá - běžec má jen na výběr, jak prudký kopec zvolit. Já dnes volím mírnější únikovou variantu a běžím do kopečka k louce a lesu, které místní říkají Na letišti. Proběhnu kouskem lesa, kde je snad vždycky, i v tom nejparnějším létě, aspoň jedna kaluž, a mírným obloukem se vracím zpět do vesnice, Cesta začíná klesat a mě se běží skvěle. Krátký sprint kolem fotbalového hřiště a jsem u kostela. 

Zde na mě na necelém čtvrtém kilometru čeká první dnešní rozhodování - buď se dám doprava a za chvilku jsem doma nebo seběhnu doleva ke škole a vyběhnu si kopec na Příčnici. Je nádherně, cítím se báječně a tak vítězí Příčnice - asi 400 metrů dlouhý a docela prudký kopec. Neleknu se vlka nic a ve velice lehkém tempu kopec zdolávám. nahoře fouká příjemný větřík, který mě ochlazuje, slunce se sklání níž a níž k obzoru a vzduch je po včerejším dešti průzračný a čistý, takže panorama Orlických hor po pravici vidím jak na dlani, přede mnou nalevo jsou naopak vidět i Krkonoše. Kochačka jak má být. Běžím teď k severu, mírně klesám směrem ke křižovatce se silnicí od Kvasin.

Za křižovatkou mě čeká dnešní třetí kopec nahoru ke Slavěnce a na Debřece. Tady mám dnes premiéru - poprvé, co běžím kopec nahoru, vždycky jsem tudy jen sbíhal. Inu vše je jednou poprvé. Jsem mile překvapen, že kopec, který jsem vždycky považoval za hrozný až strašidelný, jsem nakonec zvládl úplně snadno - dnes mi zřejmě běžecký Pánbů ukazuje svou milou a přívětivou tvář. Běží se mi neuvěřitelně lehce a nejraději bych běžel dál a dál, ale slunce již mezitím zapadlo a tak se rozhoduji pro návrat. S těžkým srdcem. Od křižovatky na Debřece sbíhám lesní pěšinou dolů do Lukavice. V lese je šero a musím se dívat pod nohy, naštěstí nezakopávám o žádný kořen ani nepadám do jámy nachystané pro běžce a jinou škodlivou havěť. Vybíhám z lesa na asfalt a endorfiny v mé krvi mě dostávají do neuvěřitelné euforie. Teď už poběžím jen dolů z kopce, tak zrychluji a zrychluji. Navíc mi Google Play a paní Náhoda pouštějí do sluchátek energií nabitý Skyworld od Two Steps from Hell, takže poslední kilometr běžím skoro "keňským" tempem. Tedy nejspíš tempem keňské stařenky s otýpkou dřeva na zádech, ale na mě je to tempo hodně rychlé. Poslední odbočka, mírný kopeček k naší chaloupce a už se vydýchávám. Nádherných úžasných 10 kilometrů, které mě zase jednou pořádně dobily energií. Výborný začátek tréninku na maraton! :-)





Žádné komentáře:

Okomentovat